Touho,

Touho,

letadlo básníkovo,

útěcho snílkova, když skutečnost ranila,

bytosti žhavá, spanilá

krásou, která objímá slovo

jak náruč plamenná,

milenko snů, léku uspávavý,

když bolestí se duše příliš znaví,

posilo, vymodlená na Neznámu,

když utonout by bylo možno v klamu,

Touho!

Už samé tvoje vyslovení

je zpěvu chorál,

jediný příběh tvůj

ve všedno denní

rudě svítící korál,

tajemství tvoje hlubší a sladší

všeho, co bylo a žilo,

co bloudí a miluje

a tebou dosahuje

dotekem vteřiny

uniknout z života mělčiny

a spočinout v kráse.

Touho!

Kdo tak tě volá,

co vše se chvěje mu v hlase!

Je to život sám,

protože dokud touží – i žije

i srdce mu bije

tím zmnoženým tepem,

který ty dáváš krve oběhu,

když hlas sládne na něhu

říkaje – Touho!

Bílý vykřičníku

na planoucím nebi,

zrádný nevděčníku,

který prcháš s koketností ženy,

žádaje si změny,

podobu měně

na mořských vln pěně

v rytmu laškujícím,

přimknutá k srdcím milujícím

jak obruč popínavá,

ty úskočná, žhavá

Touho!