TOUHY MOJE...

Touhy moje jako moře

široké a nedozírné;

duše moje kocábkou je

vlnami se zmítající.

Plachta bílá na stožáru

vzedmuta je – moje víra –

Což kdyby se – nedej Bože –

silným větrem roztrhala?

Pluji, pluji k břehům dálným,

naděje mi lodivodem;

utone-li – běda, běda,

o skaliska roztříštím se.

Dopluji-li šťastně k břehu,

majákem když je mi láska?

Však co, uhasne-li maják? – –

Na moře se vrátím širé.