Touhy.

Už byla půlnoc. Tanečníky

dráždila touha porvat se.

– Na chvíli vyšel od muziky

načerpat vzduchu v zahrádce.

Zněl smích i šepot v jejím šeru.

Pár mnohý vyšel ze síně.

– Šel rozmrzelý, beze směru

až k ruzýňské šel výšině.

Měsíčná noc. A vrchol léta.

Po údolí v dál rozhlíd’ se.

On, který viděl kus už světa!

A teď ta malá vesnice!

Měsíčná noc, jež má své sliby.

Měsíčná noc, jež otráví.

Z dáli se zdá, jak kynuly by

vzdušné a krásné postavy.

A zdá se mu v té noci léta:

jsou jeho dálné planiny.

Krásnější nežli Tonka, Běta

jsou vzdálené ty vidiny.

A zcela jasně vidí v dáli

končiny krás tak mámivých.

Budovy krásné, krásné sály.

A dupárna ta Šedivých!

Vše lepší je v té noci bílé,

dráždivé touhy nitrem chví.

O nové blouznit počal síle,

o netušeném bohatství.

A přeludů říš dál si tvoře,

zřel vše, co mlhou schováno:

Tam moře, země, země, moře.

To vše mu bude poddáno!

Stál opitý tím náhlým jasem,

zřel důvěřivě k obloze.

Z daleka zněla muzika sem

tak směšně a tak uboze!