TOUHY.

S počátku snil jsem, že mi stačí zcela

blíž domu bydlet, kde vy byste dlela,

zřít z okna rudou střechu vily vaší

a letmo vás, když byste vycházela.

A potom touha vzrostla: aspoň denně

jít moci s vámi... mluvit nenuceně

– ne o své lásce – třebas o počasí,

o běhu světa, o všech věcí změně.

A dále snil jsem: přijde jednou chvíle,

čas srdci klid dá, hlavám vlasy bílé,

na sluníčku pak sedat budem spolu

a ruku v ruce čekat žití cíle.

A potom toužil jsem ti moci tykat,

tvé ruce líbat, o lásce ti říkat,

dát tobě hledět až k dnu duše svojí

a žes mé všecko, tebe věřit zvykat.

A potom: vplynout žitím v žití tvoje,

vzít já tvé celé, dávat já ti svoje,

milenko, ženo, příteli a sestro,

by jedno bylo, co dřív bylo dvoje.

Je Život zázrak: odvál ty sny malé

a splnil velké. Stojím nenadále

jen s touhou poslední ve vděčné duši:

zapěti velký hymnus k jeho chvále.