Touhy.

Ó hory! Vysoké a strmé hory,

jež v nebes modrou výši hrdě čníte,

kde sotva postihnou vás lidské zory,

kde věčným ledem se a sněhem stkvíte,

zkad s pohrdáním v údol těsný zříte, –

kde orel sídlí v skalním doupěti –

vás chtěl bych viděti

a mezi vámi žít,

když v růžích večera i jitra pláte,

když v záři sluneční se usmíváte,

když mraky, mlhami se pokrýváte;

vás chtěl bych zřít,

ó hory strmé, hory překrásné,

než umru, než mých očí světlo uhasne!

Ó moře! Široširé, siné moře,

jež rozléváš se nepřehlednou dálí,

jak v srdci skryté, nekonečné hoře!

Tu v tobě vlna za vlnou se válí

a trhá břehy, bije v černé skály,

tu spícímu jsi rovno dítěti...

Chtěl bych tě viděti

a poslouchat tvůj šum,

když bouře divá v boky tebe šlehá,

když vlna ve hře zvedá se a lehá,

když zrcadlí se v tobě nebes něha...

V svých moře dum

chtěl bych se nořiti tvém na břehu,

než umru, vlna žití zastaví se ve běhu...

Ó pravdo! Světlo ducha, spásy zdroji,

ty hlubino, jíž oko neprobádá,

ty slunce, jehož paprsk rány hojí,

ač pod tvou ranou mnohdy srdce strádá:

kdo z tebe pil, vždy více píti žádá

a ke dnu tajů tvojich hleděti!

Chtěl bych tě viděti,

v tvůj pevný patřit zrak,

v němž všecky taje života se kryjí,

ať srdce mé se bolem nad ním svíjí,

ať blaha krůpěje se z něho lijí,

než smrti mrak

mé oči tělesné zde zakalí,

než umru, kéž se mně tvář tvoje odhalí!

Ó Bože! Zdroji pravdy, blaha, žití,

jenž oku sluneční jsi rozžal světlo,

a jehož dechem duje vlnobití,

jenž rozvinuls vše, co kdy kvetlo,

co láskou plálo, co se bojem střetlo,

jenž velíš všemu vzcházet, bujeti,

chtěl bych tě viděti

a v tobě spočinout,

když v klidu po práci duch odpočívá,

když v štěstí srdce skřivánkem si zpívá,

když v bolu, v bouři slza s oka splývá,

vždy k tobě lnout,

než, Bože, srdce ztichne, docítí,

než umru a jen tobě budu patřiti...