TOULKY PODZIMNÍ. (III. Péro.)

Upadlo péro havraní

v cestu mou s výše zlehýnka...

Ó, nic tak srdce neraní

jak smutné lásky vzpomínka!

Já upřel hned svůj k němu hled.

Mám tebou psát svůj žal?

Houk’ vítr: „Neslákáš víc zpět,

co jednou osud vzal!“

A jen se stočil po stráni

a ztich’ kdes v rokli pak,

já stál, na péro havraní

svůj upíraje zrak.

Ó, znám tě, znám a dobře vím,

můj osud havran jest,

on věštby kynem tajemným

tě hodil do mých cest.

Ó, nic tak duši neraní

jak lásky klam a lež.

Sem pojď, ty péro havraní,

zde na mém srdci lež!