TOULKY PODZIMNÍ. (IV. Ocúnky.)

Ocúnků plamínky fialové

smutně se z lučin zas zvedají,

v dál přes ně prchají moji snové,

před zimou asyl snad hledají.

Ó, leťte jen, leťte jen do daleka,

lásku mou kdes tam snad najdete,

potěšte v žalu ji, vím, že čeká,

ve skřehlé ručky jí dechněte!

Ó, leťte jen, leťte jen s čápy na jih,

nad kalná rybníků zrcadla!

o příštích mluvte k ní našich rájích,

o lásce mojí, že nesvadla.

Kterak jí tiše stká blaho nové,

v kterém tak hýřila divě dřív,

ocúnků plamínky fialové,

nežli se z podzimních ztratí niv!