TOULON.

Kouř po nebi se valí

a houstne v truchlý mrak.

Tam dreadnought ještě pálí,

tam potácí se vrak,

tam křižník na bok lehá

jak pardal raněný,

žár z jeho útrob šlehá

a rudé plameny.

Loď za lodí, Ó hoře!

v bezednou klesá hloub...

Pak zavřelo se moře,

mizí i dýmu sloup,

jen k Soudci vin a hříchů

sten letí do nebes:

„Francie moc a pýchu

hrob chladný zhltil dnes.“

Růžovoprstá zoře

už zlatí nebes báň.

Celuje vánek moře

zelenomodrou pláň –

tu náhle přelud luzný

se noří z jasných vln.

Je překrásný i hrůzný,

je vznešenosti pln.

Má oslnivé tělo

a vlasy vlající,

jak úběl čisté čelo,

zrak hrdě plající

ta žena, z vod jež vstává

jde zář a síla z ní,

jak nad hlavou teď mává

hořící pochodní.

Toť ona – těšitelka

a moudrá rádkyně.

To naše vlast je velká,

matka i vládkyně.

Je vina vykoupena

a smyt je každý hřích.

Zas krásná, očištěna

hrdinstvím synů svých,

jak Anadyomené,

jak přelíbezný sen

z hlubiny rozvlněné

se noří v tříšti pěn –

a do dálek již letí

a bouří její hlas:

„Den slávy vzešel, děti!

Allons, enfants! Je čas!“