TOULON.

– tam ztratil jsem ho. Byl to hodný hoch,

kamarád vzorný, Francouz bez pohany,

a divně zahynul tak: kule cizí

se vyhnuly mu, a když bylo po všem,

tu Osud vzal jej jaksi mimochodem

a dal jej za cíl puškám vlastních bratří...

Že děla rozhodla tam, víte snad.

Je komandoval malý černý voják,

jak hlad hubený, v sešlé uniformě

a moudrý jako ďábel. Bonaparte,

a Korsikán prý. S tvrze Malbosquetu

a s Aiquillette začal pálit v město

a v lodi po přístavu, že se chvěla

zem pod nohama. Za noci pak zdvojil

tu palbu ještě – strašné podívání!

Vše hořelo: vzduch, lodi, magacíny,

nebesa, voda – lidské postavičky

se mihaly v tom rudém osvětlení

jak poplašení brouci – chvilkou výbuch,

když prachárna jak rozkypělá sopka

své nitro vymrštila do povětří –

a ráno náhle ticho, víte, ticho,

jež třese se. Jsou otevřeny brány,

však město prázdno. Angličané prchli.

My do města. Je jako na hřbitově.

My chceme vědět, kde jsou patrioti?

A kde by byli, nežli ve vězeních,

kam proradci je vrhli, nežli vzdali

i přístavy i město Angličanům.

I vyvedeni patrioti z věznic

a oslaveni. Mladší Robespierre

a Barras, které Konvent poslal k vojsku,

zasedli k soudu. Ale těžko soudit,

kdo rozezná zde koukol od pšenice?

Ah, kdo pak jiný, nežli patrioti?

Tak obeslali komisaři město

pod ztrátou hlavy na Place de Liberté

a město přišlo: ze sklepů a skrýší

jak myši vyšli se svěšenou hlavou

a zrakem sklenným tupě zírajícím

v budoucnost přísnou. Stáli na náměstí,

a patrioti obcházeli kolem

a vztaženými prsty označili

hruď vlastizrádců. Marny pláč a prosby,

přísahy, protesty a odvolání –

vojáci Republiky vytáhli je

z těsného chumle, odvlekli v svůj kordon

a bodákem a pažbou odstrašili

plán uniknutí. Patrioti čile

dál pracovali, za hodinku bylo

na tři tisíce vlastizrádců v síti.

A Barras s Robespierrem povel dali,

zahřměly bubny, vojsko s delinkventy

se dalo v pochod. S kamarádem stáli

jsme na náměstí, odtrh se, že půjde

popatřit, co se dále díti bude.

Za chvíli hřměly bezpočtukrát salvy

z příkopů městských. Patrioti táhli

ve sborech ulicemi řvouce slávu

vojínům Republiky. A můj přítel,

kamarád dobrý, Francouz bez pohany,

v té chvíli, mrtvý mezi mrtvolami,

pod hradbou města zatím tiše ležel.

Tak našli jsme ho. Šel as z povzdálečí,

a voják jeden ohlíd se a mysle,

že zrádce to a že se nenápadně

z příhody příští vytratiti touží,

bodákem v sbor jej odsouzenců vehnal.

Hoch ubohý, a jistě protestoval

a za svědka bral čisté srdce svoje,

a všecko marně. Koho obviniti

a koho soudit? Nelze rozsuzovat,

vždyť jisto pouze jedno: že je mrtev.