TOUZE

Co hledáš, touho, v sirém blankytě?

Snad smrt, jež s ohnivých hor výsostí

jak orla zbloudilého vábí tě,

když máj své růže dusí milostí?

O nehledej jí! Dosti dlouho již

svou krásou stříbrnou tě sváděla

a z jejích kouzel když se probouzíš,

už mizet zříš stín svého anděla!

Ať v její závoj z hvězd se halila

čest nejcudnější krásy života,

ať do ráje tě na pout vábila

jak nejšťastnějších očí tesknota,

ať zářila ti z růží na hrobě,

či tajně líbala tě v oblacích,

ať úsměv lásky dala chudobě

a moc svou zjevovala v zázracích,

to vše, i ona sama zázračná

je lásce tvé jen tklivou náhradou – –

Jak jiskra z popela vzleť nad mračna

ty sama, bez ní, za svou záhadou!

Ať je to ráj, jenž smrti dal svou zář,

vždyť ani ten tvé žízně neztiší!

O pozdravuj tam cudně každou tvář,

jen doleť až k své Kráse Nejvyšší!