TOUŽENÍ PO BĚLE.

Na tebe jak pomním dívko zlatá,

plamen milosti ctné v srdci vře,

duše mé se zmocní rozkoš svatá,

též i všecka černá péče mře.

Po tobě si vzdychám neustále,

když je tráva rosou smočena,

vzdychám, když se dívám příkré skále,

vzdychám, když i vzchází Nočena.

Myslím na tě, když již všecko tiše

občerstvícího sna požívá,

myslím, Jitřenka kdy s nebes říše

světlo po zemi zas rozsívá.

Tobě k vůli chtělbych bydlet v kraji,

odřeknout se města hrdého;

tam kde nevinnost a prostnost zrají,

bezpraví kde není tvrdého.

Za dědinou nedaleko v háji

spletbych z chvojí stinnou besídku,

vodívalbych tě tam vždycky v máji

z svého sprosťoučkého příbytku.

Tobě k vůli vzalbych na se péče,

jenžby milost naši spojily,

pro tebe bych se i chopil meče,

kdyby nepřátelé hrozili.

Tišebychom spolu pracovali,

radost bylaby jen naší mzdou,

věrněbychom se vždy milovali,

jakby duše jedna byla v dvou.

Přálbych mocnářům všem marné slávy,

skrbec nechť se z peněz raduje;

dost mám chaloupky a prosté strávy,

jen když mne má Běla miluje.

Jak mám líčit, co má duše cítí,

v srdci vrytou mám tvou podobu;

s tebou Sličná trávit živobytí,

s tebou zaroveň jít do hrobu!