Toužení po Katince, pojejím odjetí 19 Máje 1797.

Sladce co med uplynuli

Tobě, mně a Pince mé,

Dnové přítomnosti tvé.

Nyní, ach! již utonuli

Vdaleké tvé vzdalenosti,

Jako vmoře hlubokosti.

Nemohlalis nemožnosti

Ruce kruté svázati,

U nás déle zůstati?

Pátku truchlivému dosti

Musylas víc smutku dáti?

Ráda zříš své milé lkáti.

Čili tam, co libá máti

Přirozenost vlůně svém,

Jako já y nyní jsem,

Ráčila ti byt tvůj dáti,

Jest kdo tobě příjemnější,

Nežli my vté městské skrejši?

Snad jích usta líbeznější

Řeči tobě mluvějí,

Vradosti tě vodějí:

Zda jsou ale upřímnější

Srdce jích, co naše, tobě?

Vzávod jít chcem v každé době.

Srdce naše vtuhé mdlobě

Potobě teď truchlejí,

Moct tě líbat toužejí.

Jsmeli ještě klénot tobě,

O tak hleď se navrátiti,

Tváří svou nás vyjasniti!