Toužení po vlasti.

Ach, kýž tě mohu co nejdříve vidět,

Na tvé rozkošné položení hledět!

Nezávidělbych, lehna sy v tvém lůnu,

Krále na trůnu.

Zelený háji! kde sem v své mladosti

V loubí tvém skotal, prázden vší starosti,

Kdy mne zas uspí tvé libé šustění,

A ptactva pění?

Kde sem v udolí poroseném líhal,

Aneb motejle po bylinkách stíhal,

Utrhna kvítek, vázal ve věneček,

Jako chlapeček.

Tam líbě hlučí potůček stříbrný,

Z obou stran krášlí jej palouk zelený,

Volšové proutí hustě zastíňuje,

V něm se zhleduje.

Přešťastný jsy ty, jenž v tom stínu ležíš,

Třpyticý vlny potůčka hrát vidíš,

Vzdálen od marné města nádhernosti,

Živ jsa v sprostnosti.

V tvé srdce leje božská přirozenost

Urodnou rozkoš, smíšenou v nevinnost,

Když jdeš do práce, sama tebe stíhá,

Y když jdeš z díla.

Unaven usneš na zeleném drnku,

Chutněj než měšťák zakuklen v peřinku,

Kterého spaní zlé žádosti bouří,

Jak oko zmouří.

Města jsou skrejše všechněch nepravostí,

Podvodu, pejchy, křiku, nesvornosti,

Upřimnost jest jim dar z nebe seslaný,

A nevídaný.

V nich hrdá zvučí od hluku stavení,

Třesouc se hrčí od vozu kamení,

Město! čim hrdneš? jsouc plné rozbroje,

Nemáš pokoje.

Jdi, okus tamto, v chaloupku slaměnou,

Jenž jest obrostla dubovou hájinou,

Tam najdeš pokoj, lásku, svornost, a ctnost,

Y k Bohu vroucnost.

Hájové, vlast má! kýž vás mohu shlednout,

V širokém stínu s mým Mitášem sednout,

Srdce mé zvadlé zas by občerstvělo,

Též zveselelo.

Však nech můj milý, ať se zelenají,

V nich větříčkové, než je shlednu, hrají,

Nečastý okus bývá příjemnější,

Y radostnější.