Toužícý mysliveček po hrdličce.

Ach! kde jsy má? kdes hrdličko!

Do kterés letěla pouště?

Pověz! kde jest tvé hnízdečko?

V jakém háji nájdu tě?

V jaké skále, neb jeskyni

Tebe smutný hledat mám?

Dej hlas toužícýmu libý,

Ať se tě dřív dovolám.

Aj! tu slyším mezy lesy

Nějaký přelibý hlas,

Ozvi se hrdličko, kde jsy,

Řekni ke mně takto zas:

Já jsem to ta, kteréž hledáš,

Skrz kterouž srdce soužíš,

Čekej! však se předc dočekáš,

Po kteréž dávno toužíš.

To když zaslech mysliveček,

Mezy Houští se schoval,

Dlouho v háji ten miláček,

Až přijde, očekával:

Tam na drnu sedě tíše,

Držel své sýtě stále,

By ji chytil co nejspíše,

A s ní se těšil dále.

Však když dlouho neletěla,

V naději pořád seděl,

Když do sýtě jít nechtěla,

Co má činit? nevěděl:

Y spoměl sy, žeby mohl

Hlas píšťalky vypustit,

By ji tak přivábit mohl,

Potom na ni sýť zpustit.

Sotva počal hlas vydávat

Na píšťalku přemile,

Brž ji spatřil poskakovat

Okolo sýtě bílé:

Jakby ona k ní jít chtěla,

Jakby zas nechtěla jít,

Jakby to dobře věděla,

Žeby v ni neměla být.

Vidí pletky natažené,

Předce se neoslýchá,

Vidí sýtě nastrojené,

Do kterýchž sama chvátá:

Neb tím hlasem hned pojata

Byla krásná hrdlička,

A v tom hned byla zajata

K radosti myslivečka.

Tuť se hned chtěla vyplecy,

Jak byla přitažena,

Když pak nemohla utecy,

Křidýlka roztažená

Hned sklopila, na zem dala,

Tak pod sýtí želela,

Na myslivce naříkala,

Takto na něj volala:

Jak od tebe podvedena

Chytře jsem, myslivečku!

Nyní vidím, že svedena

Jsem skrze tvou písničku:

Ach kyž sou mne má křidýlka

Zanesla na tisýc míl!

Bylbys mne můj myslivečku!

Do svých leček nechytil.