TOVÁRNA

Stroje,

kovoví roboti s člověkem zápasící,

hladově řičí.

Pára

jak zloděj prchající

vesele syčí.

Dělnice

myslí na dítě svoje,

snad právě jde ze školy,

přejel je povoz,

nebo na muže, který našel si u běhny hnízdo,

nebo na exekuce,

bloumá u boku stroje,

její ruce,

zdá se, že nejsou její,

jsou to ruce všech dělnic světa,

jež píseň práce pějí,

náhle uštknuté zmijí

děsem se chvějí.

Tam v těch strašných roztančených kolech

na řemenech strojů,

hovořících temně,

zjevují se lebky

jako hrůzný růženec,

jenž se plazí němě

kolem břicha Země.

A přec z krve této dělnické ženy,

ó, nový Betleme!

vzejde člověk osvobozený