Továrna

Trochu jsme pili, trochu debatovali

ve smutně žhavém městě pod verandou kdesi.

Tak člověk někdy čertu svíčku zapálí...

A teď se vracím tiše k dědinám a v lesy

měsíčnou nocí.

Zčeřený luny kotouč v řece houpe se

jak s bledým usmíváním šťastný utopenec.

Sní v dřímajících domcích děti o lese.

A zvolna vrchů spících kučeravý věnec

za mnou se svírá.

Jdu chladnou nocí k ránu, nocí měsíčnou,

van z lesů polévá mé svadající tělo...

Však, proč ty elektrické oči práce žhnou,

proč továrna tu zdvihá pravoúhlé čelo

na kraji lesů?

Je nová, tvrdá, jasná, pyšně vypjatá

a tiše horoucí i ve svém polosnění,

jako když v tichu svatém vášeň nesvatá

bdí s přivřenými zraky. Soucitu však není

s kořistí její.

Na všechny strany sune lesklá chapadla,

kypící plíce kraje šedým sněhem rosí,

a v tlamu dunící, jež dolů zapadlá,

ze stráně raněné jí lana stravu nosí

ve dne i v noci.

Oh, steré hlasy tajné v šumu jako žel

a sovy pískající, řeka, která šplouchá,

si jistě vypravují: Přišel nepřítel.

Los budou metati o kraje cudná roucha

pánové práce.

A přece divná krása, krutá, epická

z těch střech a komínů, z těch zdí a oken vane,

a v noci měsíčné, jež krajem stříbro tká,

tu člověk rozdvojen a fascinován stane

před dílem lidským.

Vím: ruce cizácké a zištně hanebné

lačnými pařáty si půdu přidržují

a všechnu cudnost křehkou, prsy velebné,

tajemství klínu sladká mrzce znásilňují

milostné zemi.

Vím také: nad vší zkázou člověk užasne,

až zvolna vystřízliví z opojení zlatem.

Zrak krví podlitý mu znaven pohasne,

o štěstí půjde prosit v odhodlání svatém

k znectěné matce...

Však přes to cítím krásu hmoty výbojné,

jež prostou účelností pyšně vyzbrojena.

V noc elektrických očí prudký plamen žhne,

a bílá, rozložená, chlípná jako žena

továrna dříme.