Tovární láska.

Tak tomu dnes jest přes patnáct let,

co spolu tentýž vdechujem’ jed,

co spolu hynem v tovární síni.

Od mládí, holka, známe se již,

jak bych to řek’ jen – no, tedy slyš,

chceš si mne vzíti? Rci sama nyní!

Jsme si tak rovni, nemáme nic.

Neštovic zloba zryla tvou líc

a mně stroj vykous’ na krku rýhu,

peněz pak máme já jako ty

a oba stejně té lopoty,

chceš se mnou nésti života tíhu?

Pojď, hlavu svou mi na prsa dej,

svým pyskem můj pysk studený zhřej,

stiskni mne k sobě, co jen máš síly.

Proč bychom šťastni nemohli být?

vždyť také v prsou hárá nám cit,

pojď ke mně aspoň na malou chvíli.

Zavěs se na mou žílnatou šij,

do vlasů svých můj obličej skryj

a vzkřikni nahlas, ať to zví všude:

z nás dvou, co tady přes patnáct let

dýcháme spolu tovární jed –

manželský párek za měsíc bude.