Tovární zvonek.

Kdy bledne zář a ticho vůkol,

a stín si lehá na příč cest,

tovární zvonek, plně úkol,

nám hlásá, že je hodin šest.

Do dílen našich zní a volá

ten jeho vlídný, měkký hlas:

Již nechte práce, stavte kola,

a ustaň kladiv hlučný ráz!

Jdi, lide práce, mdlý a chudý,

je večer a jsi prostý pout,

teď zapomenout všecky trudy

je čas a krbu vzpomenout.

Teď pot si setři s vlhké tváře,

ta každá krůpěj démant jest,

ty’s přes den neměl trochu záře,

měj aspoň večer – plný hvězd!

Měj úsměv dětí, lásku ženy,

měj ruky její vřelý stisk,

ať pevný zas a spokojený

jdeš zítra, sotva úsvit blysk’!

Tak volá zvon, já z dílny vyjdu,

v mou duši padá velký klid,

a je mi, jak bych všecku bídu

měl náhle světu odpustit.

A myslím vždy, že bude v žití

a v celém světě bídy skon,

až každý srdce bude míti

as také jen, jak má je zvon.