Tož vše už dal bych bez hlesu a rád,

Tož vše už dal bych bez hlesu a rád,

své chladivé a vyčítavé hříchy.

Své ironie potměšilý chlad

a lstivý humbug znavené své pýchy.

Tři panny tančí v pláni zelené.

Tří pannen těla touhou mdlou se chvějí.

Co mračen víc se zase přižene,

poslední zvony v dálce vyzvánějí.

Tří stínů rysy za noci se chví,

tři marné stesky za noci se hlásí.

Hledání sebe, paskvil přátelství

a věčná touha chimerické krásy.

A jak by někdo ruku v čelo klad’,

jak glossoval by bolestně mé smíchy.

Už vše bych mohl těmto lidem dát,

i lstivý humbug znavené své pýchy.