Tragedie Duše.

Je prostor nekonečný,

kol Duše zeje tma –

neví, odkud jde,

proč je a co je,

co z ní bude, zde až nebude.

Je světlo nekonečné,

kol Duše zeje tma

a silně vyvinuto

tajemné její „Já!“

V pralesu věčných snění

pol ve snu a pol v bdění

zří světla plápolení –

však kolem zeje tma.

„Čím jsem, proč jsem?

Opravdu? – Snem?

Ale když jsem?“

Blouzní v ní bludička „Já!“

„Mám vůli svou, svůj cit,

kol děsná tma, chci světlo mít!“

Je plamen hrůzy věčný,

jež divě kol ní plá,

kol tma a tma a tma –

a prostor nekonečný.

A je jich k nespočtení

pol ve snu a pol v bdění,

v pralesích k zabloudění,

bludiček „Já“.

A tma, již kolem vidí,

let jejich zoufanlivý,

sen světla který shání,

divné jich vlastní plání,

pud sebezachování –

děs oka hrůzou divý,

je největší

a nejtemnější

Duše Tragedií.