TRAGICKÁ CESTA.

Máj mého jiskřil se mládí. Kraj barev a květů byl pln,

ze zahrad stoupala vůně tisícem opojných vln,

já blažen byl, jako prvně když z hnízda vyletí pták,

svět celý hltal jsem smysly, z nich nejhladovější byl zrak.

Já tichou miloval ženu. Hled tichý měla i smích,

kdo v hněvu kolem ní kráčel, se zastavil, zjihl a ztich.

Tu strh jsem, jí ublížil krutě, dnes ani nevím již zač.

Jen ruce sepiala tiše; pak v ryvný propukla pláč.

I zaslechl jsem hlas duše: „To opusť, všechno je lež!“

Ó, duše, krutá ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?

Já poslechl. V kraji novém jsem nově zkusil být živ:

všech lidí ledví poznat, rozpitvat každý jich čiv,

jak vášeň v nich vzniká, vědět, co skrývá úsměv i gest,

jak povaha sílí a chřadne, čím bohatství, zdraví, čím čest.

Já zrádnou miloval ženu: tak pružnou jak kočičí hřbet,

mnils, ve dlani že ji svíráš, však pod rukou dala se v let,

a čím mne klamala častěj, tím strašlivěj měl jsem ji rád;

já slzy krvavé v očích, však ona jen srdcem si hrát.

I slyším: „Hned vyjdi odtud! Zanechej vše a běž!“

Ó, duše, silná ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?

Zem nová! Kovové zvuky jsem se všech stran uslyšel dštít:

to myšlenky – železné vojsko – štítem se srážely v štít.

Stál zvědavě jsem stranou, měl na výpad pozor i sek,

bych perem střízlivým vypsal, jak bitvy proud divoký tek.

Já sladkou miloval ženu. Ni první jablko ráje

jak rty její nebylo sladké. Co v nitru nám klíčí a zraje,

my bratrsky sdíleli. Běda! Neb čím jsme stáli si blíž,

druh cizejší stával se druhu, rty nebyly sladkými již.

Hlas hrozil: „Vyprosť se! Vzdoruj! Buď chladný, buď tvrdý jak spěž!“

Ó, duše, dravá ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?

Zde stojím. V krajině děsu. V krajině nejzazších tuch.

Smrt v oči zde životu hledí. Zde zmírá a rodí se bůh.

Zde nebe má hrozivou barvu. Tak svůdný zde pekla je plam.

Zde živly z nozder kouř chrlí a štěkot z rozklaných tlam.

Mrtvo sic není mé srdce. Však zjizveno, k smrti je mdlo.

Ó, hrůzo: vědět, že láska je páchat a snášet jen zlo!

Tak jako netopýra na dřevo přibijí vrat,

chtěl srdci bych učinit svému. Pak na věky usnout a spát.

Však z nitra: „Na vlastní rány zde pohledem věčně se těš!“

Ó, duše, tajemná duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?