TRAGICKÁ PÍSEŇ O ROMANOPISCI, KTERÉHO, AČ NEVŠEDNÍ MRAVNOSTÍ OPLÝVAL, NICMÉNĚ NI...

K božstvům měl respekt vždy povinný.

Bál se zřít v tváři jich chmuru.

Tož volil pečlivě hrdiny,

očima kroutí vždy vzhůru. –

Bez vůle zločinné, nadání,

rek dlouhé debatty svádí,

dvacet let činí pokání

za jeden hřích mládí,

zlý jeden hříšek bezbožný.

Za jakou kaje se cenu?

Aby náš hrdina nemožný

nemožnou dostal ženu.

Hrdina beze vší úhony

za pravdou vydal se ranně.

Tož činil devótní poklony,

májové skytal daně –,

Masarykovi kořil se,

i kdyby zahýkal: ia!

Z „Golgaty“ večer modlil se

jak redaktor „Krameria“ –

Šelma to nebyla čertovská,

daleký byl ho cynismus.

Tož věřil v budoucnost Rakouska

a hlásal austroslavismus.

Podiv i zášť svou, oboje

autor splet s úspěchem divným,

V šesti stech stránkách Tolstoje

učinil nezáživným.

A ideál se vydařil.

V šesti stech stránkách, věc to jistá,

rámcový program zazářil

tak jako oko Krista.

Jarní květ jabloň střásala,

jím příliš obsypaná.

V nadšení ekstasi jásala

celičká lidová strana:

– Jaký to výkon! – Genius! –

Hřmí J. S., prapory vlajte!

– Veliké dílo! – Velký kus! –

– Einer von unsere Leute! –

Ale co v záři měsíce

šeptají ústa zbožná?

– Z té knihy možno modlit se,

číst ji však není možná.

Ač nutno říci – Ovšem – Sic –

Leč číst? toť k zoufalosti!

Měl talentu mít autor víc

a trochu méně ctností –