TRAGICKÉ ZJEVENÍ

Když prvně zřel’s ho v tmách, jak přízrak jimi plul,

podivná hříčka smyslů zemdlených.

Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí,

leč on tu náhle zas se z tvého snění zdvih’,

jej práce neuštvala, nezahnal ni čas

a zříš ho zas a zas...

To bludný rytíř je, zjev divně záhadný:

na koni sedí, ale stojí s ním,

má kopí, brnění – leč v boj se neřítí,

plá jako boží meč – leč hnutím jediným

zas v šedé ráno padá jako pouhý stín

nicoty do hlubin.

To slepý rytíř je a proto hledí v zem

pohledem marným, stojí, nehne se.

Kůň, jak by pána znal, jak přízrak zastavil,

i vítr usnul tu a hřívou netřese –

jak socha kamenná zjev celý nedýchá

a strmí do ticha.

To hluchý rytíř je a proto zmatení

brázdami líc mu v pole změnilo,

však pole nerodí ni úsměv jediný,

jak božstvo podsvětí tu svoje na dílo

by dozor dávalo... A rytíř stojí něm.

Je vůbec rytířem?

A v dálce hoří svět, jak hvězda blyskotá,

princezny sadem chodí z večera,

i zámky vidět je a v městech pestrý shon,

od země k nebesům plá barev nádhera

a lidí věčný boj a věcí věčný smír

by zřít moh’ bohatýr.

A v dálce hučí svět jak velký boží mlýn,

lákavý šepot běží po květech,

tu trubka zpívá si, tam buben mručí zas,

tu slovo významné se chvěje na rtech všech

a láska se záštím se něžně chichotá:

slyš píseň života!

Mé duše zrcadlo, tak jak tě ve snách zřím

napolo puklé, polo hustá mhla –

ký bůh mne tobě dal, že mučiti mne smíš,

což vskutku bytost má tvým kouzlům propadla?

Quixote tragický, což vskutku naposled

neuzrál pro mne svět?

Zas ve svých snách ho zřím – jak přízrak tmami vlá,

podivná hříčka smyslů zemdlených.

Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí –

on povstal přece však a trčí do dnů tvých,

jej práce nezabije, nezažene čas

a zříš ho zas a zas.