Tragický zjev.

Na poušti žluté bloudil velký národ,

a sláb a žízniv k smrti rouhal se.

Jen dívka jediná

do hloubky hnědých zraků

svůj němý stiskla bol; neboť soucit ji

žhavěji pálil než žízeň...

Tu vyrost' z obzorů požáry planoucích

muž cizí, k lidu zvolna šel

a prst svůj bílý před zástupy vztáh'.

Na konci prstu rudý pot náhle trysk',

jak rosné krůpěje, trysk', schvěl se, pad',

pad' do písku;

lid udiven zřel, jak muž neznámý

jen stál a stál, jak rozpálená krev

vyprahlý písek barvila.

A vždy, když rudý pramen trysk'

probledla Jeho líc – však oni žasli,

a někteří děli: „Hle, posmívá se nám...“

Tu v náhlé vzpouře posledních sil vzkřik:

„Nuž pojďte pít! Vždyť pro Vás krvácím! – –“

A dívka šeptala, když dohasínal:

„Ti chtějí vodu – – – –“