TRAGIKA MNOŽSTVÍ.

Jsme plazi, hmyz. Jsme červi nazí,

již chodbami se temnot plazí,

však světy na svých bedrách neseme.

Jsme slepý Samson, obři němí,

sražení bohy do podzemí

a sloupy země třeseme.

Přikuti ke své černé skále.

Tma, bída, mráz rvou tělo stále,

krev stéká, tuhnou nohy, tuhne páž.

Však do divokých našich vzkřeků

pojednou zavzní výkřik věků:

Vstaň, vyjdi! Narodil se Mesiáš.

Vskočíme. Řinčí pouta naše.

Nechceme věřit. Zříme plaše.

V pozoru, honicí psi, větříme.

Tu s výšin jasná hvězda letí,

o níž jsme snili po staletí,

v ni věřili a věříme.

A z její záře, jak tmou pluje,

bůh jasný, krásný vystupuje,

k nám, v naši strast se schyluje.

S jásotem lkáme: Přišel, přišel –

Náš nářek, prosby, kletby slyšel,

nad námi milostně se smiluje.

Vtom hrůzou ztrnem: Hvězda hasne.

A bledne, mizí božstvo krásné,

krev z ran mu v boku vytéká.

„Oh, ubíjí ho Herodesi,

proroků kati, bílí běsi,

ubíjí bohočlověka!“

A s bouře vztekem, uragánů

svých pekel kutou bránu

jediným vzmachem vyrvem’ v závěsu.

A jdem’! – Hřmí země, úpí, sténá

rodící v krutých mukách žena,

odvrací tváře v úděsu.

Vždyť, diví obři, těžkým kyjem

co živé, v cestě, bijem, sbijem,

krev lokty pomáčí.

Vždyť sekáme žeň země stkvělou

svou hroznou kosou zkrvavělou,

my, králů, řádů sekáči.

Vždyť z rozbitých jí boků, klína

krvavou rukou rveme syna

s grimasou zpitých felčarů.

A místo chcem! – Oh, hodně místa

pro sebe, svého boha, svého Krista,

stát sami u svých oltářů.

Leč náhle bůh náš od prestolu

s úsměškem vzhlédne na nás dolů

a sevře, srazí v hlubiny.

Zas tuhne páž a tuhnou nohy.

Zas čekáme své nové bohy,

své Rousseauy, své Marxe, Leniny.