Tragikové.

Nás dojmou tragédie, stínů stíny

tam na prknech, kde pozlátka se lesknou.

Jich sladkým lžem vstříc nesem duši tesknou

a zrak v ty papírové hermelíny.

Jdem’ domů zryti, ne však polepšeni,

my satira jsme živá s nitrem sdraným,

a vlastní svoje velká utrpení

jen pošklebkem vždy odbýváme planým.

My plakati jsme dávno zapomněli,

leč zdravý smích z nás každý bídně tlumí.

Jeť tragedií velkou život celý,

již říká herec a jíž nerozumí.