TRAKTÁT O CNOSTECH.

A já vám pravím, třikrát opakuji,

že všecky vaše cnosti jsou jen hadrem,

když duši neproniknou, nezlepší ji

a neposvětí šlechtictvím ji vyšším.

Když nejsou pavezou vám, ochránkyní

před podlostmi, jež útok činí z venku

a smysly vašimi vám vnikat chtějí

do skrytu duše. Ať to vlastenectví,

či náboženství, soucit, humanita

a jak je čítanky vám zovou ještě –

vám třikrát běda, máte-li je v ústech

a bez kořenů v hloubi duší svojich!

A jsou-li vám jen draperie cetkou,

ozdobou pro ulici, kde je máte

jak herečka své brilianty ze skla,

když hraje královnu; a jsou-li heslem,

v jehožto jmenu soudit chcete jiné

a – pokrytci – znak vpálíte jim v čela,

když – podle konjunktury – vám se hodí

tu onu oběť hnáti ku pranýři;

a jsou-li jedinou tou zdobou vaší –

pak běda bohu, zemi, vašim bližním,

když falešnou tou mincí podvádíte

i jejich důvěru i víru v sebe;

a třikrát běda vám, že míníte tím

nahradit kulturu i hlav i srdcí,

vy hroby obílené. Líp by bylo,

když zvěří jste, žít bez všech pseudonymů,

a jako zvíře nemusili byste

se rdíti hnusem nad svou komedií,

když pohlednouce časem do zrcadla

si řeknete snad: Ejhle, taky člověk! –

Když setkáte se s druhem na ulici

a rukou třepouce si, podíváte

se v oči sobě, auguři dva bídní –

a v společnosti, v shromážděních valných,

když fráze jiných polykáte hlučně

a s citem vyrábíte fráze vlastní –

a v žurnálech je čtete, básních, prose

a míníte, že zásad těchto silou

jsou poháněny děje doby vaší...

Oh, marno všecko: nikdy nezdaří se

vám ošálit soud dějin, sudbu příští,

již strojíte si. Šalbami a klamem

jste živi byli, neslavný skon bude

údělem vaším, dutá nitra vaše

nic nebudou mít, čím by zaplatila

si v sálu dějin místo nejskromnější.