Traktát o lásce.

Když zimy sen prch’ zádumčivý

a jaro přišlo v naše nivy,

když jezdit můžeš po parníku

a sedat venku na trávníku,

když v lesích ozývá se datel –

tu každý přírody ví znatel,

že u hmyzu, ptáků i hovad

lze zvláštní rozruch pozorovat.

A ty zříš s udivenou tváří,

jak vše se kolem tebe páří:

drozd, slavík v lesní houštině

a moucha po zdech kuchyně,

myš v díře, vrabec v okapu

(jeť pravý vzor všech otrapů),

i na mělčinách v lásky hře

se mlčenlivá treska tře.

Vše jásá blahem, radostí,

leč svatbu slaví v tichosti

(jen kočka nezná způsoby

a hlomoz při tom působí),

vše holduje jen svému pudu

a nedbá pranic na ostudu,

což cudnou duši rozčílí:

zvěř lesní, ptáci, motýli,

nu, zkrátka vše, co živo jest,

se snoubí z jara o sto šest.

Kdo v hlučném městě obývá,

ten příležitost nemívá

líbánky vídat němé tváře,

neb musí jít do kanceláře.

Jen někdy maně na procházce

zří psíky oddávat se lásce

bez ohledu na pasáž denní

(což dítkám skytá potěšení).

Leč obyvatel vesnice

jest znalý všeho velice,

neb s dobytkem on zachází,

kde často se to přihází;

(a tak hospodář pečlivý

se praničemu nediví.

Tak živočichům nutno všem

se řídit jistým zákonem,

jenž v určitý jen roční čas

jen povoluje lásky kvas.

Leč člověk, jenž je tvorstva král,

se o to nikdy nestaral

a v každý čas dle libosti

užívá těchto radostí.

I v něm však z jara, hlavně v máji

neznámé touhy procitají

a myšlenek má na tisíc,

jež nahlas by se styděl říc’.

Jde hledat klidu v zeleni,

však chrousti hustě spáření

při prvním kroku v jeho hrudi

zas nový stesk a zmatek budí.

Hle, s Darwinem tak ve shodě

se člověk vrací k přírodě!

Vzduch jarní, vůně kol a kol

tě opájí jak alkohol,

bubnuje srdce na poplach

a mimovolně vzdychneš „ach!“,

když s nadzvednutou suknicí

jde hezká holka ulicí...

Když trvá to již dva tři dny,

tu počínáš být neklidný

a pojednou ti napadne,

že vskutku je to záhadné

a že by defekt moh’ zde být,

jemuž je nutno předejít.

Tu k lékaři jdeš k poradě,

jenž poškrábe se na bradě

a řekne tobě: „Vážený,

žaludek máte zkažený,

a možno, že též slezina

je choroby té příčina.

Nuž, bedliv buďte velice

a hlavně dbejte stolice!“

Objevy těmi ustrašen

od lékaře vycházíš ven,

a básníka zříš na ulici,

jak s úsměvnou se vznáší lící

a táže se tě: jak se máš?

Hned strasti své mu vykládáš,

leč poeta ten veselý

se vysměje ti: „Příteli,

to jaro, jaro vášnivé

se ozývá jen v krvi tvé!

Ku lásce zve hrdličky hlas...

Jen miluj, budeš vesel zas!

Však musím jít,“ dí v úsměvu,

„mámť za rohem tam rendez-vous!“

Zakroutíš hlavou, zjasníš líc –

hle, zbožný páter jde ti vstříc,

jenž trampoty tvé vyslechne

a zoufale si povzdechne:

„Ach, milý synu, varujte

se podlehnouti touze té,

vždyť všecko to, ó neblahý,

jen ďáblovy jsou nástrahy,

jenž srazit chce vás v pekla klín!

Co praví svatý Augustin?!

Duch smilný, neřest chlípníka

z všech hříchů nejvíc vyniká!“

Pokřižoval se zbožný muž

a dávno v dáli zašel už,

ty však dojatý velice

tu stojíš prostřed ulice:

Ne tělo jen – o duši též

se nyní strachem zachvěješ

a s tváří bledou, ubohou

se sotva držíš na nohou...

A dlouho snad bys ještě stál,

když pojednou, hle, opodál

se dívka tobě zjevila,

tak svůdně hezká... rozmilá...!

Ach, ohlédla se po tobě! –

Je rázem po vší chorobě:

a ďábel má tvou duši mít –

jen bude-li tě ona chtít!