TRAKTÁT O PROSTITUCI

Řvou, křičí, pláčou jisté skutky.

Ne tyhle bědné prostitutky,

motýli nocí těkající,

jež ke koupi jsou na ulici –

kdo může zdvihnout kámen na ně?

Zda muži jdoucí ve chrám páně,

by v manželský stav čestně vešli,

když sčetli na poslední grešli,

čím je ta ručka zatížená,

již podat má jim mladá žena?

A čistý dům, protekční styky

a respekt mezi současníky

si vyžení tu jistojistě?

Zda dámy, jež na předním místě

se stkví v té lepší společnosti

a dávají se s ochotností

za šperk, za auto, za lichotu,

či z nudy, z touhy po životu,

a v lázních tanečníka koupí

si na noc, jenž jak snop je hloupý?

Zda obou vážní otci, matky,

již hledíce v svůj život zpátky,

si myslí: ať se ten svět mění,

jen tohle trvá – snad to není

tak na vlas – no, bůh s nimi, s námi –

my šli též často pěšinkami!

Ne, tohle neřve. Toť věc těla

a morálky jich. Ta je celá

též ostatně jen prostitutkou.

Jde o tu, která silou prudkou

do těla národa nám vnikla,

do všech žil jeho jed svůj vstřikla,

v něm zdomácněla, dál se šíří,

na světle slunce bujně hýří,

řve neslyšena, sama hluchá,

a zve se? Prostituce ducha.

Zásady, pravdy, přesvědčení,

prapory, hesla – vše se změní

než řekneš: jedna, dvě, tři, čtyři.

Propastě s horami se smíří,

s prava se rázem skáče vlevo,

ocel se mění v měké dřevo,

co včera jedem, dnes je lékem,

pes sedne k soudu nad člověkem

a Petr zapře, Jidáš zradí,

a oba se hned skamarádí,

a ovšem neplatí už více

pláč hořký, smyčka na osyce –

zde jedna zásada je chytrá:

ten dnes mě koupil – kdo pak zítra?

Tak strany, vrstvy, politici,

tak žurnalisti, tak zde všici

na trhu stojí, zírajíce,

co nabíd ten a kdo dá více.

A prsní tony připraveny

hřmít z přesvědčení, podle ceny

víc nebo míň, že je teď bílé,

co černo bylo do té chvíle.

A nejbědnější, že to zdá se

být v pořádku a přiznává se,

že běžná věc to. Sociolog

i filosof i básník – prorok

zří na ten mumraj bez účasti.

A veřejnost, ty děti vlasti,

jak tupé ovce za berany,

jdou od této v směr oné strany –

s tím jasným přesvědčením žití

že takhle to as musí býti.

Do našich očí, našich duší

řve tohle – slepci jsme a hluší;

před dějin tváří žaluje to –

my nehnuti jsme v chvíli této;

soud budoucna se na nás valí –

ta – sláva! – nemá kriminály;

cti zbaveni i smyslu pro ni,

my zříme, jak se za dnem honí

den nový – nemá nám co zloupit,

zvědavi, kdo se v něm dá koupit

a zač – a zda v něm kupce není

i na to naše přesvědčení.