TRAKTÁT O VELKOSTI

Ne, není velkých lidí. V dávném věku

vytvořil básník lidu svému bohy,

a lidé věřili a uctívali

je obětmi a modlitbami.

Hellado, jak jsi s bohy svými žila!

Nad řekami a háji, v nichž se kryla

tvá božstva, sluneční vůz nebem spěchal

jasného Foiba Apollina.

Z Judey přišlo básnivých pár lidí

a děli, že syn boží byl tam s nimi,

Ješua, že jim slíbil místo jisté

u trůnu svého v slávě nebes.

Asketi, blázni, lidé otrávení

života jasem, hysterické ženy,

chudáci, pro něž u těch plných stolů

nebylo místa ani drobtů,

ti uvěřili, dali krev i žití

za naděj místa v nebi; potom kněží

uvedli všecko v systém, roztřídili

lid v ovečky a hnusné kozly;

a hospodářství zkvetalo a kněží

radostně tloustli. Věky šly a přešly

a hospodářství – co by nerozhlodal

Čas, věčný ničitel a skeptik? –

leč žije ještě. Neb Řím v lecčems ustoup

i povolil, vždyť přišly nové věci

a nové snahy, přišli noví lidé

a vedrali se k jejich stolům.

A nebe vybledlo. A vyhořelo

hrozivé peklo. A těm duším lidským

neužívaná křídla zakrněla,

a přítomnost a jenom země

se staly cílem snů a touhy jejich.

A na té zemi velká soutěž vstala

trojjedinému bohu, jeho svatým

a všem, kdož v slávě tráví v nebi.

Velicí lidé. Jako básníci kdys,

jak po nich kněží, tak jim odkoukali

tvůrcové dnešních lidských velikostí

účinou metodu i postup.

Žurnalist zaplacený, eseista,

pracovník, jenž se dostati chce vzhůru

a stádo, jež je vděčno, že mu někdo

mínění tvoří, jeho duši,

(jež touží tím se z nicoty se zdvihnout,

že nějakou chce velkost obdivovat!)

tu modlu ukazuje, nabarví ji

křiklavou spoustou řvoucích barev –

toť pyramida, jíž na špici stojí

veliký člověk. Leč co nerozhlodá

Čas, onen věčný ničitel a skeptik?

Co odolalo Jemu dosud?

Nebylo bohů hellenských a není

z Judey boha. Není nebes, pekla,

Trojice svatých – nebylo tu ani,

ó, lidstvo stále pošetilé,

tvých velkých lidí. Nebylo a není.

Co stvořilos, Čas rozkousal a pozřel,

co tvoří se ti – rozkousá a pozře

Čas, hrozné Nic a neúprosné.

A ztráví všecko. Oh, on tráví dobře.

Jdi do svých dějin lidstvo pošetilé

a najdeš valné hromádky tam hnoje

z předmětů pýchy svojí dávné,

i včerejší i dnešní. Snad tak nutno,

snad Čas je také dobrým hospodářem,

jenž tak se o mrvu svých polí stará

a o zdar příští setby svojí.

A velcí lidé?... Ano, přece žijí.

Jsou hlavy hor, kam nedostoupí nikdy

hluk vřavy dení, křiky jarmareční

a soudy lidských efemerek –

Jen snílek, milec hor, tam vyšplhá se

a najde kosti nějakého obra,

žil samoten tu, smrtelný syn slunce

a bratr mračen. Sám tu zemřel.