TRÁVA.

Sotva tráva zhoustla bujnou zelení,

sotva vzrostla vlasem splývajícím, dlouhým,

člověk s drsnou péčí nelení,

vezme břitký stroj a pojížděním pouhým

hustou trávu plnou rosy

požne, poseká a skosí –

a když tráva z ostrých klepet spadne,

ihned usychá a vadne;

ze stonků, jež nože proťaly,

míza vlhkými se krůpějemi roní,

vršky, kterým živnou šťávu odňaly,

rychlou smrtí hynou, hroutí se a kloní.

Sotva rozvilo se kouzlo naděje,

plno snů a touhy, plno blahých zdání,

život zlostný se jen zasměje,

nahé trny své do vábných vidin vhání,

hubí, ničí je a trhá,

dravým větrům v náruč vrhá –

když je ale rozvál na vše strany

pospěch větrů nevítaný,

naděje ve zkázu nevěří,

v šeré dáli světlem těkavým se zvedne,

lehce jenom setmí se a sešeří,

plnost barev tratí, plachým stínem bledne.

Ostřím nůžek pažit sadu nehyne,

nová tráva bují, vesele se vije,

mnoho času ani nemine,

a již zbytek hnědé prsti v ní se skryje;

stonek vedle stonku stojí,

s trsem se trs drobný pojí

v hustý koberec a v trávník plný,

krátký jak srst plaché srny,

jenž se pyšní leskem vnadnějším;

ze všech všudy koutů plněji se zdvíhá,

a vždy hebším stává se a ladnějším,

čím jej pečlivěji drsná ruka stříhá.

A což teprv naděje! Ta nezmírá,

nevadne jak planá posečená tráva –

když ji klam přespříliš nesvírá,

jasnější a zřetelnější hned se stává;

spěchá z dáli chvatem, letem

s bájných vidin pestrým květem,

k nové práci do srdce se vrací

jako vracejí se ptáci,

když se jaro světem rozletí –

a když kouzla nová opět život boří,

sama nejen nestane se obětí,

silnější se z rozvalin a z trosek vznoří.

K vzrůstu obou ale vláhy třeba jest

bohaté a hojné, rosy čisté, pravé,

v níž se zrcadlí svit třpytných hvězd,

měsíc měnivý a zlaté slunce žhavé –

Trávě oblaka ji dají,

hadice ji zalévají;

k naději se ale člověk shýbá,

útlé květy její líbá,

slzou trpkou, slzou žalostnou

skrápí ji, když do šeré se dáli ztrácí,

slzou vřelou, bohatou a radostnou

vítá ji, když z vyhnanství se k němu vrací.