TRAVNATÁ CESTA

Travnatá lesní cesta, k výšinám jež spěje,

tak vede mne jak dlaň, když příslibem se chvěje.

Pod stiskem kroků mých, jak opírám se o ni,

bohaté slzy s řas svých trav a metlic roní,

jež střádá si, by slunce mělo čím se opít,

až svoje paprsky v klín její přijde ztopit.

V modř hořce rozkvetla a fialový oblak

prostřely vrbice, vřes, jetelina, bodlák

do ramen, vztažených k výšinám, jako v touze.

Jde vzhůru bez dechu a odpočine pouze,

když potok přerve ji, jenž s hůry vzkaz jí nese

od sester, zbloudilých na skalním svahu v lese.

Skřek sojky zapad sem a srnka přesmykla se;

veverka – rudý blesk – na větvi zamihla se

a zamlaskla; jí holub odpověděl ze skal

a datel ozval se, jak zobákem by tleskal.

A cesta úží se v prst ze sevřené dlaně,

vybíhá k mýtinám v houšť trav, usedá na ně

a nechce dál. V té kráse prodlet chce a zůstat,

v ní rozplynout se, zmizet, s tajem srůstat!

I já teď usedám u cesty prameniště

v pohledu k výšinám i v lidské mraveniště,

jež zvuky z daleka tajemno ticha ruší.

Jej míjím, do krásy se vpíjím celou duší –

a duše křídla svá v lehkosti vzduchu zvedá

v pocitu bezpečí, jejž žádný člověk nedá.