Tré lílijí.

V apeninských kolibách,

Tam mnich bloudí v pochybách,

Kdež má najíť přízně

Pro velké své trýzně?

Chodí sem a chodí tam,

Svět mu změněn v mam a klam,

Blankyt se mu kalí,

Tmou se mu den halí.

„Ach můj Bože rozmilý,

Tmy hruď moji okryly.

Uděl, ať již zbudu

Toho zlého trudu.“

A tu jakby omámen

Sedá sobě na kámen;

Leč se opět zmoha

Prosí znova Boha.

An tak mysl pozdvíhá,

Záře se mu namíhá,

Jak když prosvit blesku

Svitne v tmavou stezku.

„Půjdu já v tu zahradu

K Egídovi o radu,

On jest přítel Páně,

On dá lék mé ráně.“

I jde k němu ve chvatu

Maje mysl projatu;

A již u vrat stojí,

Volať se však bojí.

Egíd kvíti pořádá,

Myšlénky v nich pokládá,

Ducha jeho zraky

Zří v nich Boží znaky.

Kdy tvá bělost, lílije,

V srdcích se nám rozvije?

A kdy Boží láska,

Tvoje, růže, hláska?

Tak si smutně povídá,

A se maně ohlídá;

A tu mnicha spatře

Volá: Vítej bratře.

Vítej mi v té závěti!

Však proč tě zřím truchleti?

Co tvou zbožnou duši

Takým trudem kruší?

„Zbaven jsa všech Božích rad

Přicházím sem ve tvůj sad,

Duchovní mne nouze

Zbádá prouz a prouze.

Hrudi mojí nelibá

Zmocnila se pochyba,

Zda máť nebes krále

Pannou byla stále.“

Smutně dí a povzlyká,

Žalost jeho velika;

K zemi sklopě oči

Studem nazpět kročí.

Egíd nad tím rozbolem

Vzhárá svatým plápolem,

V strast se jeho topí,

Pak hůl jeho chopí.

A hůl vtekna do země

Praví jemu v dojemě:

Dřív než porodila,

Pannou čistou byla.

Kde hůl byla vteknuta,

Lílije tam klenutá

V bělostkvělém jase

Mocně rozvila se.

Vtýká hůl v zem na novo

A dí opět proslovo:

Při porodu Christa

Byla panna čistá.

Kde hůl byla vteknuta,

Lílije tam klenutá

V bělostkvělém jase

Rozvila se zase.

Vtýká v zem hůl po třetí

A dí v novém roznětí:

Po porodu Slova

Čistotu vždy chová.

Kde hůl byla vteknuta,

Lílije tam klenutá

V bělostkvoucím jase

Opět rozvila se.

Mnich zře kvítků rozvití,

Plyne v svatém rozčití,

A hned s tváří jasnou

Pěje píseň hlasnou:

Ó nechť všecka nebesa

Semnou se již rozplesá,

Že tě mohu, Máti,

Věčnou pannou zváti.

O ty panno přesvatá,

Jak jest hruď má projata!

O ty svrchovanou

Po věky jsi pannou.

Mine již mě všechen trud,

An jest vyšel z mysli blud,

Již buď věkostálá

Pánu vzdána chvála.