Tré otcův chvála.

Tré otcův chválou hrdě zdvíhám hlas,

a hrdé čelo, hrdým jich jsa synem;

ký zbožný chtíč ten ňáder budí jas,

že slavit chci je slovem, lásky činem.

Nad děcka písní jen ať usmějí se,

nad mládce chtíčem nechť však zradují se,

a skytu dají svého požehnání,

k zámyslu mužem vykonání.

Ve lásce počat, zrozen, vychován,

touž opět hořím pro rodiče svého;

vždyť jím mi v srdce šlechty zárod dán,

z níž vypučelo kvítí dechu ctného.

Ten dobrý tatíček! – Do pláče dal se,

když z loktův jeho do světa já bral se,

a perly ty, démantův lesku krasší,

mně věna Krésova jsou dražší – dražší!

Týž o druhém mi obou otci děl,

když v jarních prsou cit se znítil k vlasti:

o otci, národ svůj jenž probouzel,

že slzinky se v řasech počly třásti.

Ten velký tatíček! – Nechť jeho sláva

se mlékem českých matek na vždy vsává

do všeho národa bez konce věků,

by zas byl národ starých, chrabrých reků.

Kdy na peruti zbožné, myšlenkou

duch stoupá v říši nadhvězdnatou,

před Všehootce jasnou velebou

se modlí takto písní svatou:

Ty nebes tatíčku! jenž s nebe vzal’s je,

by tuto vůle Tvojí výkon stal se,

až po dlouhém ku spáse zdejším bytí

Jim vedlé sebe věčné popřej žití.