Trębowla. (I.)

Právě osmý týden již pomíjí,

Co Trębowlu Turci obléhají;

Vítězivě bojuje posádka,

Jako lvové Poláci tvrz hájí.

Polské posádce Chrzanowski velí,

Osobně se na pohana řítí,

Vždy se zářil věhlasem svým v míru,

I chce rekovstvím se v boji skvíti.

Přisahal zde na čest svého rodu,

Že zachová pevnost Sobieskému,

To i kdyby sám ji hájiti měl,

A posavad dostál slovu ctnému.

Slunce vstává, jitřenky nach plane.

A hle, nepřítel se kvapně zbrojí,

Proti pevnosti obrací děla,

Derviši voj rozněcují k boji.

Sultan z táboru se s vojskem béře,

Jímá se tvrz dobývati znova;

Jako travná step, oštěpy trčí,

Lesklé krunýře – zeď ocelová.

První aga svatý prápor nese,

Blíže něho derviši jdou v běli;

Mahomet pohlédna stranou k Mekce,

Příkrým hlasem vojevůdcům velí:

„Ostrých kolů dejte natesati,

Na ně branné Lechy napícháme,

A provazy lněné zaopatřte,

Jimi mláď a ženy upoutáme.

Allah s námi! Nyní vpřed na Lecha!

U proroka! Hrad dnes musím ztéci,

Kdybych těly vyplnit měl valy,

Kdyby moře krve mělo téci!

Zítra Ramazan již počíná se,

Tu nám bude na modlitbách dlíti,

Útok nelze nám pak před se bráti.

Allah s námi! tvrz dnes musím míti!“

Těká lomoz davy bojovnými,

Jako když vichřice mořská duje.

Pán Bůh s vámi, odvážliví Leši!

Velký sultan světoborcem sluje.

Šírou dálí rána z kusu duní,

Bleskem zakmitnou se břitké meče.

„Allah!“ provolává nadšený voj,

Již se lítě se strážemi seče.

Posádka je strašnou střelbou vítá.

Všickni za vůdcem na hradby spějí,

Brání pevnost, jako včely úl svůj,

Vítězivě útok odrážejí.

Starcové a ženy k boji kvapí,

Vřelou vodu a hořící smolu

S vrátkých hradeb na Turka vrhají –

Vítězit či umřít chtí zde spolu.

Zahřmí děla, hradby čásť se řítí.

Zajásají nepřátelské davy,

Průlomem se rojí do pevnosti.

Chrzanowski je s davem reků staví.

Paní Chrzanowská ve hradní kapli

Před obrazem matky Boží klečí,

K Marii se modlí za vítězství,

Za ochranu chotě svého v seči.

Tu do kaple věrný sluha vrazí:

„Žel, o žel, náš vojevoda hyne!“

Věstí tou se zachvěje Chrzanowská,

Tu jí šťastnou myšlénku Bůh vline.

Vstane, divotvorný obraz chopí,

Rychle sluhovou se zbrojí zbraní,

A k bojišti přímo šípem pádíc:

„Za mnou, za mnou!“ volá čacká paní.

Vážný zjev ten vítěze poděsí,

Okřívají poznovu Poláci,

Jako sršně na Turka se řítí –

Již se vztýčený půlměsíc kácí.

Avšak sultan nové pluky k boji

Vede, přesilou chce Lecha zmoci;

Tu za Turkem polský prapor kmitne,

Král Jan spěchá tvrzi ku pomoci.

Sultan odříci se musí lupu.

Nerad ruší obléhání drahné,

Míjí Chočimského oslavence,

A zpět do Uherských zemí táhne.