Trębowla. (II.)

Radostným hlaholem znějí zvony,

Vypravují o hrdinském činu;

V Trębowlě se lid do chrámu proudí,

By dík vřelý vzdával Hospodinu.

Světla vladař za hory se béře,

Naposled již líbá květnou pláni,

S výšiny nebeské svatý mír se

Line, jako Boží požehnání.

Na korouhvi Chrzanowski krvácí,

S životem se v krátce rozestane.

Opodál choť usedavě pláče,

Nad vojvodou truchlí tlupy branné.

„Neplačte!“ dí vůdce temným hlasem,

„Ve slibu jsem dostál svému pánu,

Poražení pohané prchají,

Tvrz je zachována králi Janu!

Děkuji vám, statní bojovníci!

Až do smrti věrně služte králi!

S Bohem, ženko drahá, Lenoro má!

Čin tvůj dojde bohdá věčné chvály!“

S pobořené hradby výstřel hučí,

Veselým tlukotem bubny víří:

Král Jan ubírá se do pevnosti,

A s ním jedou polští bohatýři.

A jak raněného vůdce spatří,

Skočí s komoně, a s obnaženou

Hlavou k Chrzanowskému přiblíživ se,

Políbí jej tváří poslzenou.

Tu pan Chrzanowski se z lože zdvíhá,

„Zdráv buď král Jan!“ naposledy hlesne,

Rty se zachvějí a navždy strnou,

Mrtev do králových rukou sklesne.

Sobieského mužná hruď dech tají,

Mlunem mráz obchází zástup celý.

Polská země zastírá se hořem,

Ztrátu velikého reka želí.

Tu král osloví statečnou Polku:

„Odměniti chci tvou obětovnost,

Paní Eleonoro Chrzanowská!

Uděluji ti rytířskou hodnost!“

A tu z drahé pochvy palaš tasí,

A rce: „Ve jménu Trojice svaté!

Rovna budiž prvním pánům v zemi!“

A tkne se jí plochou po třikráte.