TŘEM V ČECHÁCH. (1.)

Vídám tě velký bratře, jak knihu na knihu házíš

v ohromnou spoustu s šíleným chvatem

v potu tváří doufaje v kolossu božství,

jen k nebi pohlédneš časem, jak vysoko ještě – – –

Vzpomínám při tom já nejmladší z tvých bratří

na Babel rouhavý, jak v oblaka se týčí,

zřím nepřehledný zástup poëtů obrů,

jak shrben každý balvan vzhůru valí. –

A ta jich píseň práce! Bouře hrozná,

jak statisíců moří náhlé lkání,

pláč sopek, hromů, pralesů a smrští,

vztek bojišť, samum, hmoty symfonie.

Symfonie smrti, bez ladu, věčný zmatek.

Druh druha křiku nechce rozumět, jen jádro chápe,

v čem všichni svorni, že staví Babel,

hrad boha ztéci strmící v nesmírných výškách.

Jen škoda, bratře, věda nám chce zakázat,

co nemoh bůh.

Přestaneš stavět gigante proto?