TŘEM V ČECHÁCH. (2.)

Noc pode mnou se černá valí, zívá,

kdes v nekonečnu z hvězd mám skutý trůn,

v propasti bez konce se dívám pravlasť lun,

jak mlčky slunce jdou, dav světů němý spíchá – –

Slyš, z hvězdy poslední se modlí kdos a zpívá,

hlas mocný zachvěl věčným krajem ticha! – –

O bože nesmírný, o bože neskonalý,

já životem svým plakal k tobě žalmy,

má celá práce píseň tvojí chvály;

jsem šedivec – Tys obět mou zpět dal mi.

Proč nevyslovitelný zhrdáš žertvou mojí?

Proč biješ mne, když nice se ti kořím?

Já zapřít nemohu tě. Ňadro mé se bojí.

Já červům vyznám tě a měsícům a mořím.

Dnes vidím před sebou se celý život třásti,

zřím modlitbu svou bídnou blasfemií,

smích lstivý svůj a náboženství vlastí

a přec to šílenství, jež strachem tvým se svíjí.

Já z hlubokostí křičel věčný bože skrytý!

Ty musíš být, ač nechápu tvou slávu!

Když s tebou zápasím, ty odpusť, odpusť, odpusť!

Já nevím – – – Tuším tě však na oltáři davů.

Hlas zhas’. Kraj tměl se věčných tich jen žasem

a hrozný zas byl klid. Mně bylo na zoufání,

já střemhlav vrh se v propast za tím hlasem.