TŘEM V ČECHÁCH. (3.)

Já ve snu ďáblem byl. Hm, pranic zvláštního,

jen hrozná hora vědomí se v prsa bořila,

že zlem jsem nutným od věků až na věky,

že s dobrem nesplynu, jsa otcem dobra přec...

Ta hora pýchy vzpínala se v nedozírno až –

a dusila.

A hned jsem byl zas jak by člověk-Ahasver;

mým lomcovala radosť tělem zvetšelým,

že sladkou bolestí věčného života se svíjet smím,

já víře v smrť se divil – Já dýchal dějin vír.

Svých na cestách jsem zbloudil ve hrob kláštera

a stal se mnich.

Ze zlatých růží červánků se v nebi hroutil hrad,

kdes v myšlénkách zaplakal zvony dóm,

zpěv z dálí k Madonně v šer s vůní jara vál,

své v celli novic šedivý v dlaň bílou čela opřel tíž,

nad zbožnou bájí legendy, již ze hvězd stříbra upředl

duch v dumách plul.

A vzpomínal... Jak sám se vlekl zemí nevlídnou...

Řad svojich viděl knih... Mu bylo líto jich...

V ráz všechno v zlato vkouzleno a mramor, lilie lun,

kol zástup bohů splýval všech časů a všech dob

Já sám byl dojat smutkem starcovým

jenž k oknu klek’...

„O snivý bože můj, o bože vznešený, jenž trůníš v nádherách,

já sešílel tvou velebou, zde dar můj poslední!

Já zcela vzdal se, tvůj jsem sladký vítězi!“

V tom propuk ve mně ďábla zloby vztek:

„Já též jsem zde. Svým vlastním poddanstvím jej potírám

v nějž nevěřím.“ –