TRĚN.

Ó, k čemu růží květ a k čemu růží nach

a k čemu slavík pět má v stinných doubravách,

když dost je šarlatu na ruce popravčí

a v smrště záchvatu skřek slýchat krkavčí...

Ó, k čemu liljí květ a k čemu liljí běl

co čistých amulet by v záhonech se stkvěl,

když roucho kající jen chátře přísluší,

jež dravců štvanicí hlas srdce přehluší!

A k čemu obilí má chlebné díži zrát,

když káží v mohyly klas v květu pohřbívat!

A k čemu slunka zář a k čemu boží dech,

když vrah a mamonář smí křepčit na hrobech!

Nač chrámy k výši pnem, nač Musám pěstit sad –

když stačí nad stádem jen bičem zašvihat!