Trepky.

Na stolku mi spočíváte

malé trepky, žel ach žel,

však to moje dítě zlaté –

klenot, skvost můj odešel,

nebudete tamo semo

cupat šedý koberec;

všecko mrtvo, všecko němo,

a má síňka prázdná klec!

Trepky z plstě, nechať prosty,

víc jste srdci mému vděk

než zlatými letorosty

protkávaný damašek,

nejkrásnější chvíle blaha,

jež mně milý Pánbůh dal,

skvost můj, moje Lila drahá,

anděl můj v nich přecupal.

Ve vás, polohláskem ptence,

první píseň počla pět’

první zkazku o sněžence

učila se vyprávět’,

nejkrásnější půlku léta

žila s vámi pannám svým;

za veškeré skvosty světa

vás, mé trepky, nezměním!