TREST.

Ty vaše oči modré, blouznivé!

Kdys poznal jsem hloub celou jejich tůní.

Šla z divadla jste, zahalena vůní,

z hry v srdci ještě city různivé.

Já dohonil vás u vrat. Žíznivé

vás pily zraky. Bylo novoluní,

mráz, tma, jen v plynu perlami se sluní

vám na kožíšku vločky třpytivé.

Prv tázavě jste oči ke mně zvedla,

pak náhle jak by sám tu Gabriel

s ohnivým mečem na prahu stál ráje.

Svou nízkost cítím, hřích mi v srdci taje,

v tmě průjezdu co ztrácíte se zbledlá.

Ten meč však navždy již v mém boku tkvěl.