Trest neposlušnosti.

Mlíka hrnec obsadila,

jehož děvka nepřikryla,

svými málozběhlými

matka moucha mladými.

Snažnou ale péči měla,

aby škody netrpěla

mládež její; protož k ní

velmi moudře takto dí:

„Hleďte jako já, mé děti,

vždy se kraje přidržeti;

pakli neposlechnete,

bídný konec vezmete.

Příkladů vím na tisýce,

že se žádná z mlíka více

moucha nenavrátila,

jak se do něj pustila.

Věřtež mi a poslechněte,

jestli zkázy ujít chcete;

nechceteli bědovat,

pozdě zpoury litovat.“

Mníc však jedna moucha mladší,

že jest prostřed mlíko sladší,

na vejstrahu nedbala,

žváti takto počala:

Čehožbych se měla báti?

což se pak mi může státi?

vždyť snad v mlíce o nohu,

neb krk přijít nemohu.

Nuže, kdož má kuráž v těle,

ať mne následuje směle!

užívejmež radosti

v věku svého mladosti!

Stará volá: „dej sy řícy,

když tě moudřejší chce střícy

od neštěstí jistého,

nelez sama do něho.“

Mladá zhurta: „ej, což sami

staří moudří jsou, že s námi

vždy jen chtějí mudrovat,

vší nám radost zbraňovat?“

Matka prosý: ale děcko,

tvrdošijné přesto všecko,

jak sy nejprv smyslilo,

do mlíka se pustilo.

Zde se hodlá náležitě

dobře míti; ale hbitě

místo sladké radosti,

následují ouzkosti.

Neboť ouve! mlíčné moře

pod tělem se mouchy boře,

zhltit hrozý ubohou;

sestry pomoct nemohou.

Pomáhá sy tedy sama,

nožkami y křidýlkama

do mlíka se opírá,

ven se z něho vydírá.

Vše to však nic nespomáhá,

tíže těla sýlu zmáhá.

Nelze z mlíka vyplouti,

musý předc jen zhynouti.

Lež teď moucho! při tvém hrobě

vzýt chcy naučení sobě,

jak se děje zpurnému

děcku neposlušnému.