TŘETÍ ROK.

Už tedy říjen mlhy bílé

zas nad město a nad kraj věsí,

den krátí se, a smutku chvíle

se v moji duši nalily.

Když v prázdných polích ohně vzplály,

o tobě, která umřela jsi

a na hřbitově ležíš v dáli,

sen zase křísím zpozdilý.

V mou duši vnikne příval citu,

vždy v dobu, kdy se v město vrací

zas všechno z lázní, z letních bytů,

v ruch oživlý a vířivý.

Vás, kterým smrť se v očích tají

– že pomoci vám není tady –,

vás nemocné tu posýlají

do Arka nebo do Rivy.

A jak lilije nalomená,

jež zvolna vadne, po perronu

šla’s o mé rámě podepřená

a divným leskem plál ti zrak.

Tu růměnec ti vyvstal v lících,

stisk ruky ještě – naposledy...

A v nejbližších pak okamžicích

už odnášel tě rychlovlak.

Pak psaní malá, zrůžovělá

a s nervosními písmenkami,

z nichž cítím, vše že říc’ jsi chtěla,

a řekla’s pouze malou část.

A když už bílý sníh tu napad’,

i tobě tam se ulehčilo, –

tu s jistotou jsem začal chápat,

že nevrátíš se ve svou vlasť...

Ty, která kdys v plesové síně

vždy vítězně jsi vešla, krásná,

jež tančívala’s na Žofíně

s tou vášní, kterou mládí má...

A tou se chvělo tvoje tělo,

a tou tvé černé oči plály, –

kdy už se tomu závidělo,

jenž nevěstu tě zobjímá!...

Dnes utišen a slzy proliv,

jež byly tvými, vzpomněl jsem si, –

že nyní v stínu světlých oliv

pod jižním nebem tiše spíš.

Zas nad město se mlhy věsí,

vše navrací se z cest a lázní.

A dnes už nikdo nevšimne si,

že třetí rok se nevracíš...