TŘETÍ ZPĚV.

Na luh dálných nemýcených lesů

lid se sbíhá k divokému plesu,

širočiny blesk jej málo leká,

vzdor má vůdce: Hanuš z Říčan čeká!

Šťastně vyváz Hanuš z nebezpečí

zrádné půtky kolem Křivoklátu;

těžkou trpěl na lidech tam ztrátu,

že zlou chvílí vyrojiv se k seči,

aby Pavel, mladší jeho brat,

tělem ztýrán, měkkou duší znaven,

ukrutného vězení byl zbaven,

v němž ho čekal najatý juž kat.

S Hanušem se vrátil z Těchnic Jiří

ze Slezska, s ním Michalovic Smil

s Hodějovským ze Sas pospíšil,

Zdeněk Lev, dvě srdce bohatýří; –

však kdož všecky zná, již ctí a silou,

jak by krysou podráždění lvové,

k slávě dřívější a k slávě nové,

hubit přišli sani zotročilou,

která při číši a meče zvuku

děsně tyla ze selského tuku. –

Nad dálnými lesy zbaven mraků

tajeplně měsíc vyšel siný;

z krásné noci tisícerých zraků

slze spadly v šeré doubraviny.

Z polospánku sever poletavý

do haluzí chladným dechem vál,

starým sosnám černé cuchal hlavy,

přidušeně spílal jim a lál,

že mu na poletu směle brání,

a že o jich peň a haluz sporou

ve svém drahně zvyklém zaletání

tříští křídla svá i hlavu chorou.

Oblaka jak plaší snové plynou

po blankytu od severu k jihu,

skrývajíce nebes plnou knihu,

jíž se prostřed veletokem řinou

malé, bílé body – světy nové –

jako v proudech dalných oceánů,

v kterých slunce denně dlí až k ránu,

v lesklých kapkách perly nehotové.

Stichly větrů zpeřestěné vlny,

zmlkly hory, jindy vzdechů plny,

ale v lesích, jak by mátoh rejem,

mech zašuměl rychlým pod kročejem;

táhlý hvizd se ozval samot z blízka,

jako srn, když na svou družku píská,

a to všecko: hvizd i chomol stínů

snášelo se hvozdů na lysinu.

Prostřed lesů na zkypřelém luhu

lid se těsná kolem ohně v kruhu:

Starci, muži, junáci i hoši

u velikou rodinu se shlukli,

prosti plátů, brnění a kuklí,

ale každý postavou svou soší,

v jasu nadšení a v síly kráse

těm v Blaníku skrytým podobá se.

Šat je prostý, neníť lidu vina,

že je barchan jen a pytlovina;

ze sukna co bylo, za výkup

cizákům dal rolník, jejichž lup

pobral vše, i dívčích krojů zlatem

platil hru svou při hýření klatém.

V tlupy volné lid se hostil v šeru,

v srdci odhodlanosť, ráznosť v líci;

víšek slámy při kohoutím peru

věstil jen, kdo jeho náčelníci.

V silných byli rozděleni sborech,

kosy měli jedni, cepy druzí,

jiní na rameni po toporech,

nebo teslech, jimiž lid se nuzí,

než se zmůže v boží bojovníky;

k puškám řadily se ostré píky,

vše pak: břitká zbraň i lidské tváře,

rudlo chvěním plamenové záře.

Prostřed lidu pod rozlehlým dubem,

na pahorku sedl Hanuš vůdce,

nájezdníků nejbystřejší škůdce,

v šatě prostém, ve klobouku hrubém,

za jehožto střechou ohrnutou,

jako u všech kolem něho druhů,

ovesnou zřít slámu v kytku vsutou;

pádný meč mu visí na popruhu,

hnědá bota ke kolenu sahá,

a ta ruka, svalovitá, nahá,

opřena jsouc o kolena dlaní,

podporou je zadumané skráni.

Kolem něho ostatní se řadí:

horkokrevný Těchnic, bystrý Lev,

Hodějovský, sokolové mladí,

ale v orly zaměnil je hněv;

pyšně nesou per i víšků zdobu,

pyšně meč svůj, pyšně svoji dýku,

prvními jsou v řadách náčelníků,

první chtějí umříť za svobodu.

Před Hanušem pevně zatknut v zemi,

temnou řásní zdoben u pokraje,

na vysoké tyči prapor vlaje,

jak když orel šumí perutěmi

vznášeje se k slunci brunatnému.

Barva praporu je šarlat žhavý,

zdoba jeho kalich zelenavý,

a kol něho, prostém ve soujemu

nápis utkán, heslem všeho davu,

zlatým písmem: „Prapor čtvrta stavu.“

U praporce, vážnou jeho stráží,

Ulický sed, hlavu drže paží,

sedí tiše, dumá snad či smutí,

nebo čeká vůdce pokynutí,

aby slovem bible, řečí svojí,

rozplamenil mysl lidí těch,

kteří přikvapili z končin všech

pod korouhev k posvátnému boji?

Aj, jak velký, mohutný jich sbor:

do tří tisíc čeká juž té chvíle,

v níž by jako jarní bystřeň hor

strhla ty, již tyjí z jejich píle;

ale nové vždy se blíží tlupy,

hlavy v čety řadí se a v kupy,

a vše tiše, bez hluku a řečí,

tak že podobá se, jak by les

silou kouzla lidstvem oživ dnes,

a v tlum jeden z různých spěchal lečí.

Vstává Hanuš s druhy kolem kráčí,

třeba vůdci náčelníky znáť,

třeba radu dávať, radu bráť

s ostatními pravdy vyznavači.

Kolem kráčí Hanuš: „Pozdrav bůh!

Ty jsi Dlouhý? Statnou četu máš.

A ty Zoufal? Nuž plať vrahům dluh.

A tys z Krchleb statný Eliáš –

věru statný – zde má ruka díkem;

svatý prapor náš, tys praporníkem.

Pěknou četu s Ulickým jste svedli,

bůh dej více! A tys Balcar, viď?

Hochu, bez příkazu ani píď,

máš-li v peklo však, tu dlouho nedli.

A hle, Jírovi zde sekerníci!

dobře hoši, držte se jen Jíry,

kdo je vyznavačem české víry,

vzdor měj v pěsti, lhostejný klid v líci,

chutě za praporem, chutě s námi:

udatnému kráčí pán bůh v čele,

důvěřujte, konec bude žele,

buďte hrdi na svůj víšek slámy,

však jej každý, kdo se k činu zmoh,

změní brzy za pšeničný stoh,

jehož zlatým zrnem cizák hýří...

Za svobodu, režní bohatýři!

Chceť svoboda símě nejzdatnější,

kdo chceš právo klidiť, k předu hleď,

kdo je muž, ten nechoulí se v skrejši,

kdo je muž, ten meč a topor veď!“

Pohnutí a ruch se kolem neslo,

Hanuš kolem zřel a mluvil dál:

„Nuže k slávě veď nás nebes král,

vlasť a víra budiž naše heslo,

nebojme se smrti pro věc svatou!

Lépe meči než-li hlady mřít;

kdož by hodlal déle planě vřít

na zlotřilosť ukrutnou a klatou! –

Žel, že kolébka práv lidských všech

u války je skryta plamenech

hlodajících dědiny i města,

žel, že nachem pokryta je cesta,

kterou upoutaná volnosť kráčí,

žel, že křídla svoje v krvi vláčí,

nežli s hvězdou v čele k výši vzletí...

pojďme mřít, by žily naše děti!“ –

Jako mrak, v němž blesk a bouře roste,

aby osvěžena byla země,

tak lid kolem v dálných lesů temně

týčí skráň a líbá zbraně prosté

při nadšeném Hanušově slovu:

„Veď nás, veď nás k divé zvěře lovu,

veď nás, veď nás v práva svatou seč,

růže trní má a volnosť meč!“

„Ano povedu vás,“ Hanuš znova,

„k bohu však se dříve srdce zvedni,

bez něho vše hanbu v sobě chová,

bez něho jsme se vší silou bědni,

chabé loutky, pýřka jen a chmýří,

kalichem nechť kněz nás s nebem smíří,

by se srdce naše v lásce střetla,

všem buď kalich svobody a světla!“

Kynul. Matouš Ulický se blíží,

kalich s biblí z dubu skrýše beře,

na balvan je klade, hlavu níží,

a při ohně rudém pološeře

hledí zřítelnice strastmi slabá

v odkaz bratří, hlas však zní pln klidu:

„Vybral Saul si tři tisíce lidu

a porazil Filištinské v Gabaa...

Tak čtu v bibli, v oné knize kněh,

k níž se obrací váš pláč a vzdech,

v knize, jež vám posvátným svým slovem

mírnila slz pramenitých proud,

když zášť zrádným stíhala vás lovem,

a stan tichý proměnila v troud;

v knize, jíž vám lékem byly jedy,

v růže temný purpur lotřích skvrn,

s kterými jste přes propasti bědy

nesli se jak poraněný srn,

v knize té, jež otců za odkazem

dvojnásobně drahou nám a svatou,

již jste kryli pod sbořenou chatou,

v dutém stromě, pod skalnatým srázem,

ve slujích i v kolébkách svých dětí,

pod jeslemi blekotavých bravů,

v hrázích strhlých rybníků a splavů,

v otců mohylách i v lesa snětí,

pod prahem i roubení svých studní,

by ji nespálili mniši svůdní,

již nám víru dle své dravé chuti

cizím mravem, cizí řečí nutí.

Tak čtu v bibli, tou se skvící věrou,

kterou hlásal Kristus, boží syn,

již jste utajili v země klín

před svou matkou, ženou svou i dcerou,

by ji nezradila duše slabá,

v mučírně jsouc třena rukou raba

nebo oněch španielských kněží,

v jejichž kosém zraku tigr leží.

Tak čtu v bibli, otců knize svaté,

z jíž každého slova mluví bůh;

jak lid v Gabaa rovněž vykonáte,

Saulem Hanuš, Saulem každý druh,

jehož slze vlasti – slze vdovství –

posvětily ducha na království,

dadouce mu bědství rudý plášť,

korunu všech strastí, žezlo víry,

práva meč... zřím samé bohatýry:

Saulem všichni, Saulem každý zvlášť!“

Mocně slovo Matoušovo šlehá,

co dřív tlelo, do plamenu zžehá,

všechněch zrak se jiskří, blesky metá,

úž a úž se k četě tlačí četa,

ruce ruku tisknou, rety ret,

kleslá mysl šine peruť v let,

jarosť buší do železných skrání,

svalovité rámě sahá k zbrani.

Ulický pak, na bibli svou ruku,

dále mluví k odhodlaných shluku:

„Jedno žádám kněz a rádce váš:

nesplácejte křivdu vrahu každou

zase ukrutností, zase vraždou,

k srdci spoutána buď vaše páž;

nebojujte z pomsty, ale z práva,

vraždou bratrů nezjednáte síly,

i kdo bohu jinak díky vzdává,

je-li Čechem, druhem buď v té chvíli,

lásku rozněťte v něm, ne však svár;

neučte ho zírať na požár

jako ti, již vaše zžehli chaty.

Kalich útrap jest už vrchovatý!

Nedružte se vrahům v činech svých,

ten, kdo vlastních nenávidí bratů,

dvakrát horším je těch lítých katů,

stonásobně horší páše hřích.

Nesvalujte větších strastí na zem –

boha v čele, lásku k vlasti, rodu,

bijte se, ne z pomsty, pro svobodu,

pro svou víru, vůdce za rozkazem!

Umřeli jsme, žíť chcem’; to však víc

než se ohraditi hradbou chleba,

lidský duch má křídla, nuže vstříc

slunci, světlu, než je křivda střebá,

která jako havran veliký

všehomíra dar rve všeliký

povolnou však jistou urvalostí,

vzhůru hlavu, mysl k budoucnosti,

podle bible čiňte s vlasti škůdcem,

pan bůh ochrancem a Hanuš vůdcem!“

Jako jarní bouře, když se nese

v nasycená teplou vlahou luka,

že pupenec kvítí náhle puká:

tak hruď každá bouřnou touhou dme se,

že jí přáno bude život klásť

za posvátnou víru, volnosť, vlasť,

jež pod tíží hrůz a běd se třese. –

„Nuže bratří,“ volá vůdce, „vzhůru,

s pánem bohem na zlou vrahů zdůru,

silná Kouřim budiž hradbou naší,

hojnosť v radnici tam skryto zbraně,

Mladoš s Roháčem nás nepostraší –

a kdo chud, ten padne k naší straně.

Čety Těchnického zbraně prosty

jděte na trh, ostatní již víte,

Lvovy – později se přidružíte,

my pak, skryti lesa letorosty,

na znamení zvonem v pravý čas

zjevíme se odpadlíkům v žas,

vítězně nechť vzrostou naše sbory

k pomstě ukrutenství Bílé Hory.“