TŘETÍ ZPĚV.

Člunů řada kolébá se hravě

jako hejno kačic po Vltavě.

Nyní klidně podle sebe plují,

teď se opozďují, předstihují,

rozptýleně brázdí vody jas

a v šik těsný sbírají se zas.

Ale v hemživém těch člunů roji

noviců se veze klidný sněm,

bledých lící, v temném řádu kroji

pod páterů vážným dozorem.

S vody šplýchotem a ševelem

snoubí se jen tajné šepotání,

chvílemi pak přes lodice lem

do vody se ruka lehce sklání.

A tu z proudu, v němž se juná dlaň

lichotivě probírá a houpá,

blahý pocit osvěžení vstoupá

v údy malátné a žhavou skráň.

Pohled tiše vnímá vody vděk,

jak tu jiskrou nesčíslnou plane,

ryzím zlatem s dlouhých vesel kane;

zelený jej těší ostrůvek

a roj bílých obláčků, jenž plove

po blankytném nebes klenutí,

jako v jasné tůni azurové

rozptýlená pírka labutí.

Blahé city, mocně rozvlněné

kouzlem těchto zjevů, teplou vesnou,

povytryskly z hrudi přeplněné

marianské písně notou plesnou.

A jak by ten zpěvák v duše hloubi

soudruhům byl vzbudil pravou strunu,

teď hlas druhý, třetí s ním se snoubí,

jiný vpadá z vedlejšího člunu

a již s pozdviženým k nebi zorem

zajásal tu píseň zástup celý;

nad vlnami slavným, plesným sborem

„Salve,“ zaznívá, „regina coeli!“

V písek břehu zobáky své vryla

člunů družina, kde tlupa stromů

tmavé krovy dřímavého domu

zelení svou jemnou lehce kryla.

Za ním širý, utěšený sad

vábí v rozložitých větví chlad

ku záhonů pestré nádheře;

nejzáze pak vrchu slunná šíje

hrboly své kamenité kryje

pod zelené vína kadeře.

Kdysi vládla v rozkošném tom sadě

Mar’je z Pernštýna, kráska jará,

rodem byvší Manriquez de Lara.

Což by mohly v šepotavé zradě

vyprávěti tyto stromy stinné

o výjevech vábných doby jiné!

Jak tu často v pěšin jemném písku,

vinoucích se v trávník sametový

kol ostrůvků květoucího křoví,

při šelestu hravých vodotrysků,

při slavičím hlase mandoliny

k bokům paní, krytých zlatohlavem,

páni ve španělském kroji tmavém

tulili se jako k zářím stíny.

Kterak časem za soumraku léta

tento vodojem, kam žluté listy

nyní podzimní jen vítr metá,

vítal druhdy ve svůj křišťál čistý

jemnou vlnou, toužebně se chvící,

nožky plaché opojivých vnad,

váhavě hloub’, hloub’ se sklánějící

po mramoru stupňů v libý chlad,

bělejší, než labuť jeho snivá,

než květ leknínu, jenž po něm splývá.

Jak ten brod se věsil perlou hojnou

na kadeří světlý, temný vděk,

vymršťován dlaní nepokojnou

zápolících v žertu rusalek,

kterak růže, vonné jejich střely,

pokryly klín jeho rozechvělý...

Nyní zbožnosť otců dechem vřelým,

čistým provívá těch sadů krásu,

kteréž kněžna prstem zkostnatělým

v dar jim připsala pro duše spásu.

Satyr s flétnou, Amor s lukem svým

omšeni se kryjí v listů směsi,

před níž socha světce hlavu věsí,

líbajíc kříž retem kamenným.

Do skalisek v houští zbožná dlaň

jeskyni si zasmušilou vryla

oltářík tam vytesavši, naň

šklebící se lebku postavila,

kde teď, klekna do vlhkého mechu,

v nerušené novic samotě

rozjímati může v žalném vzdechu

o pozemských věcí nicotě.

Po těch sadech rozptýlil se nyní

zástup noviců, by po svém užil

sporého chvil volných dobrodiní.

Tu se hlouček temných postav združil,

tamo samotář jak stín se hříží

do pestrého kvítí, v zeleň svíží.

Podél stezek revízové houští

mnohý nedozrálý hrozníček

jako růženec již k zemi spouští

smaragdových drobných perliček.

Každému kol kolem stromu, keři

plod již mladý ukryt pod kadeří,

však jej barvou od listnatých skrýší

pohled zběžný dosud nerozliší.

Růže spanilá již mocí jarou

z těsných poupátek se dobývá;

zeleného krovu hojnou spárou

v milostném se vděku zardívá.

Václav uchýlil se v sadu kout

nejzazší, kde houští zdivočilé

z větví směsi, břečťanových pout

v úkrytu mu splétá loubí milé.

Balvan, pláštěm postlán mechovým,

s kapradiny jemným krajkovím

sedadlo mu v šeru stinném skýtá;

před ním za zbortěnou sadu zdí,

na níž růžemi se šípek rdí,

svatovítská věž tam v dáli svítá.

Zde klid vábný. Kdys jen z medných zřídel

včelka bzučíc v oul se navrací

a jen motýl z rozestřených křídel

oko pestré k němu obrací.

Tuto Václav, vzdálen jarých druhů,

pochmúrného otců dohledu,

v milostného snění čarokruhu

zpomínky zve v tichou besedu.

K Loretě zas v duchu volně kráčí.

S obou stran tu domů vetchých řad

do ulice pošmourné se mračí,

příčních oblouků v ně stele chlad.

Shůry vstříc mu stoupá vahavě

čtvero sluhů v pyšné úpravě

s nosítky, jež báječně se třpytí.

V jejich stěnách zlatých dokola

vykládané mnohobarvé kvítí

ze skla benátského plápolá.

A roj úbělových amorů

drobných, zlatokřídlých v jarém spěchu

po stěnách se hemží nahoru

na baňatou pozlacenou střechu.

Na temeni jejím oblém pak

se všech stran ty postavičky něžné

v hemživý se tlumí bílý mrak,

z něhož jako z mořské pěny sněžné

lásky bohyně se vznáší nahá.

Však po lýtkách k bokům opojným

rozptýlen jí předvoj bůžků sahá,

tak že hemžením tím výbojným

částečně jen divný půvab svítá;

jednotliví smělci dospěli

až po bílá ňadra nepokrytá,

ba z nich jeden nejvíc protřelý

na ramenu oblém s lukem vzpjatým

do daleka míří šípem zlatým.

Nosítka se zvolna k němu blíží.

Oko jeho v hedbáv růžový

nitra jejich nesměle se hříží – –

Kdo směs citů jeho vypoví,

když z nich oknem, ježto zpola kryje

lehká záclona, mu vzhledla vstříc

z nenadání známá dvojí líc:

Mar’je hrdé, něžné Ignácie?!

Poznaly ho. Mar’je v úsměvu

rtoma hnula; vějíř její letem

pozdravil jej drahokamů vznětem,

mihnuvších se v lehkém záchvěvu.

Stoudně pochýlila Ignácie

obličej svůj nachem rozžatý,

jejžto modrý baret cípatý,

perlou poset, v záhyby své kryje, –

něžná hlavinka v té zdobné řáse

fialince rosné podobá se.

Minuly ho. Za nosítky zíral,

z jejichž okna vějíř laškovný

vykloněn se ještě rozestíral, –

až zjev dole zmizel čarovný.

Ale dále ulicí se bera,

stále viděl obraz vděků milých,

kynoucí mu z posupného šera

oblouků a domů zasmušilých;

hlavu, klonící se rozpačitě

pod baretem modrým, v perel kmitě,

líbeznou tu živou violu

a tvář její v cudném plápolu...

Božího pak Těla obřad slavný

po třetí mu zjevil obraz její.

Řád, ve službě boží neunavný,

oltář vzácný zřídil před kollejí.

Obestlán jsa drahých látek šatem,

zaskvívá se celý stříbrem, zlatem.

Sterých květů milokrásným tvarem,

stobarevnou pýchou záhonů

příroda tu jarní vonným darem

tvůrci svému vzdává poklonu.

By pak ještě více mysli davu

okouzlili, dovršili slávu,

jinochové z žáků vybraní

místo andělů se kolem staví.

Za rameny jejich třepetavý

zlatých křídel pár se uklání,

pod obroučkem zlatým volně kane

k šíji hebký kadeřavý vlas,

splývající roucho zlatotkané

propouští jen lýtko ze svých řas,

pod nímž pozlaceným řemením

připoután je sandál k holením.

Kolem oltáře tak s obou stran

skupeni jsou krásně, výš a výše,

každý pak, než obřad dokonán,

stojí nepohnut a sotva dýše.

Mezi nimi Václav stojí bledý.

Kaditelnic chmůrou libovonnou

vysílá jak bílých mráčků clonou

z řasy svislé zrak svůj na výzvědy.

Svátosti tu září zlato ryzí

jako slunce – svící hvězdná pýcha –

dole s čaroleskem kněžské řízy

žáčků komže bělostná se míchá.

Kolem pak se valný zástup tlačí

jak hlav, šatů příboj barvitý;

v lících obdiv, pobožnost se zračí.

Však též tajný kacíř zarytý

tu a tam škleb tají límcem pláště,

nebo blesky málomocné záště

z pod obočí svislých kradmo metá.

Ba, tam u pozadí zbrojná četa

celý zástup zjevných husitů

divých brad a zarputilých tváří

přihánět sem musí z úkrytů

halapartnou k nebes blahé záři.

Náhle ve skupině panstva skvělé

Ignácii spatřil. Panoš lepý

v klekátko jí rudý polštář stele,

jehož obruba se zlatem třepí.

Dívka pokleká. Hled její spěje

na modliteb zlatých bílou blánku

a rtík zbožným šepotem se chvěje

jako růžný kvítek v jarním vánku.

Časem zarosený zrak se šine

z temné, mihotavé brvy k výši –

pohled zbožný nad ty řasy stinné

nemůž míti půvabnější skrýši.

K němu nyní zrak ten pozalétl –

střelhbitě se sklopil, vzhledl zas

a teď s jeho pohledem se střetl,

zaplál, zhasl pod obrubou řas.

A když v jeho tvář se znovu zdvihl,

přes obličej děvin zardělý

úsměv zvláštní zářivý se mihl;

však to nebyl záblesk veselí,

bylo-tě to, jak by mlhu ranní

rozptýlily jarní slunka jasy

a kraj ozářily z nenadání,

plný květů, rosy, blaha, krásy.

Pozachvěl se jinoch v opojení,

zakývala za ním zlatá křídla –

Ó, že není pravdou přestrojení,

by k ní slétl, nad pozemská sídla

perutí ji vznesl vířivou

v lásky věčné oblasť zářivou!

Zpomínky tak vlají jeho duší.

Náhlý šustot snění blahé ruší.

Před ním, jak by vzletlá z nitra země,

jako stvůra snění prchavá,

rozhrnujíc šípků houští jemně,

chví se vážná starce postava.

S hlavy jeho sněhobílé vlasy,

s brady kane vousů zdoba bílá

na prostého roucha šedé řasy,

jež ho k samé zemi obestýlá.

Jak dvě hvězdy pod obláčků bělem,

pod obrvím šedým v jemném třpytě

oči dlí na mládci uzardělém,

jenž se z mechu zdvihá rozpačitě.

S nesčíslnou stopou bídy, žele

kmetova líc vyšla z žití víru;

však teď jasný klid se po ní stele

jako předsvit nebeského míru

a dech lásky vane každým rysem –

Zjev to patriarchy svatých písem!

„Jaká tvoje žádost, děde milý?“

Ptá se Václav. Stařec v jeho tahy

snivý pohled hrouží ještě chvíli;

jak by z loktů sen ho pouštěl blahý,

v hlubokém pak vece povzdechu:

„Odpočinuv za zdí v keřů stínu,

zahledl jsem listím tebe, synu,

a tvůj zjev tak sladkou potěchu

do srdce mi vypráhlého linul,

že jsem ssutou zdí sem nohu šinul,

abych z blízka pohled’ ve tvou líc.

Ó, můj hochu drahý, rysy tvoje,

čím je zkoumám dél, tím budí víc

v šedé hlavě upomínek roje

na čas krásný, dávno pominulý,

krve mořem na vždy uplynulý. –

Jak se zoveš?“ „Václav!“ „Divná shoda!

Totéž jmeno s památkou se pojí,

jež mne blaží, leč i v srdce bodá.

A kdo, synu, rodičové tvoji?“

„Nevím. V bouřné za povstáním době

Tovaryšstvo z loktů chůvy mroucí

na ulici, opuštěné robě,

pozdvihlo mne v náruč lásky vroucí.“

„A moc upomínky z mladých let

nic – nic nekouzlí ti v duši zpět?“

„Řád nás učí srdce vytrhnouti

ze všech svazků lásky rodinné

a jím celým k církvi matce lnouti,

k papeži pak otci jediné.

Však tvé líce důvěru mou budí,

kmete ctihodný. Nuž svěřím tobě,

co tak často vanulo mou hrudí,

o samotě, v podvečerní době,

když se navracelo hnědým vzduchem

ptactvo v rodná hnízda s plesným ruchem,

jak se duše divně roztoužila,

v sladkobolné sny se pohroužila,

jak tu často do schýlených skrání

plížilo se matné vzpomínání.

Tajemnou zří mlhou duše zor

nevídaných žírných krajin vnadu,

spjatých v dálce modrým věncem hor,

na skalinách štíhlé věže hradů.

Pak se v duchu mém zas míhá sterý

neznámých zjev lidí v pestrých hávech,

sokolů, již honcům na rukávech

třepetají drobných přilbic péry,

vidím sady, plné květné zdoby,

schody točité a krásné koby – –

Leč to všechno z hloubi duše mojí

v obrysech tak nejistých se rojí,

že mi nelze soudit s bezpečností,

odlesk-li to snu či skutečnosti.

Ale časem, starče, se mi zdává,

že ten závoj minulosti dalné

trhlinami příze neodhalné

ve skutečnost nahlednout mi dává.

Vzdušnou komnatu pak vidím jasně,

malby na stěnách a trámů řadu,

mohutný krb učazený vzadu,

řezby křesla, zlaté jeho třásně.

Mne pak rukou silnou obepíná

statný muž – můj otec – vážných lící

a já vzhlédám časem z jeho klína

na zrak plamenný, ret hlaholící

zvučným slovem jakés knihy svaté.

Vidím posud mocný její hřbet,

pazoury lví – spony odepjaté –,

začátečních písmen pestrý květ.

Jako tehdáž z měkké skrýše, stinné,

již mi upřádal vous jeho tmavý,

vidím stranou kolovrátek hravý,

za nímž paní vlídné zrak mi kyne.

Jemné přádlo chytá v usmívání,

na kuželi zdobném navité,

a zář pestrou na přízi tu sklání

oken špičatých sklo barvité,

v kolísavém, mnohobarvém pruhu,

že se zdá mi, jakby předla duhu.

Za ní štíhloboký jinoch kloní

snivou hlavu, která vlasů tmou

oči planoucí mu zpola cloní,

k útlým prsům, jež se mocně dmou.

A zas duch můj kobu jinou vidí,

nádhernější. Hlomozící tlum

zamračených, ozbrojených lidí

otce mého vleče ke schodům.

Matka za ním náruč rozestírá,

na práh, mdlobou zachvácena, padá;

on mě vroucně líbá, v náruč svírá,

ruce s šeptem na hlavu mi vkládá – –“

Zatím stařec ruku jeho jemně

ve své tiskl. Náhle před ním klesá

na kolena, kloní k zemi témě,

k nebi zří zas, pomateně plesá,

ruce jeho svírá, ke rtům vine,

slzou rosí, na srdce své šine,

vzdychá z hluboka a štká i vzlyká:

„Svatá krvi – synu mučenníka!“

Vstává zase, vznáší hledy, ruce:

„Veleben buď, Pane, v plesném díku,

že jsi seslal svému služebníku

blaha zábřesk po tak dlouhé muce,

že jsi popřál na věčnosti prahu

ještě jednou mojim očím kalným

pohlednouti v kouzlo drahých tahů,

nesoucích mne k rájům žití dalným!“

„Ty znáš rod můj, otce, domovinu –?“

z chvějících se prsou vzkřikl novic.

„„Známo-li ti, pověz, drahý synu,

jmeno Bohuslava z Michalovic?““

„Buřiče, jenž mečem popravným

skončil žití, nepravostí plné,

s věrolomství znakem ohavným,

jemuž církev naše svatá klne,

jenž byl Tovaryšstva škůdcem krutým,

strůjcem svatokrádežného lupu,

jehož hlava, strašíc okem dutým,

na věži tam visí pro potupu,

jehož duše bez lítosti chvění

do věčného klesla zatracení –?!“

„„Vznešeného pravdy hrdinu,

který za víru svou, otčinu

napojil svou krví vrahů zlost,

jehož památku jak drahý skvost

na tisíce věrných srdcí chrání,

rozptýlených širou světa plání,

s jehož hlavy v jiném krasším žití

koruna se mučennická třpytí

boží slávy bleskem věčitým – –

Ten – ten, jinochu, jest otcem tvým!““

Vzúpěl Václav, v obě dlaně skryl

zbledlý obličej. Tak drahně chvil

stoje vzdychal. Ze skrýše svých dlaní

zdvih pak oko v horečnatém vzplání:

„Snad tě, starče, domnění tvé klame?“

„„Nikoli! Ty tahy dobře známé, –

shoda jmena, okolností všech –

zde ta dlouhá jizva na prstech,

kam tě kdysi v půtce dětské ťal

mečíkem svým soudruh horkokrevný –

nevěříš-li ještě, poodhal

s ramen šat a důkaz viz tu zjevný:

Zde to divné, malé znamení,

kalich zjevující, přesně tak,

jakby Hospodin sám víry znak

byl ti vtiskl v živém plameni –

Ty’s to, Václave! Tvé vidím líce,

podobu tvou vidím přemilenou –

Ty však Ambrože již neznáš více,

jenž tě hladil, houpal na kolenou,

jenž, sám děckem stav se, s tebou hrával,

z kůry lodice ti vyřezával,

v káď je kladl, do plachet jim dýchal,

jehož pohádky tak rád jsi slýchal – –?““

Takto mluvě náruč rozestíral

k jinochovi kmet. Leč Václav ještě

v odhalené rámě zděšen zíral,

kde jak krůpěj krvavého deště

nad bělostné růže květným listem

drobný kalich rděl se v bělu čistém.

Přeslechnuv, co v posled stařec děl,

dvojici pak zdvihl očí tmavou

a ret jeho v otázce se chvěl:

„A kdo’s ty, jenž tou mne děsíš zprávou?“

„„Já kdo jsem? Jsem harfa Israele

v babylónských vrbách zavěšená,

němá, mrtvá; jenom k jeku žele

zlobným vichrem časem vyděšená.

Stín jsem člověka, jenž dávno k bohu

duši vrátil z labyrintu světa

a jak přízrak bludnou šine nohu

po trosce, jež vlastí rozeseta.

A květ marný pozemského štěstí,

dávno zvadlý, vzpomínka jen pěstí.

Ducha zrakem vídám častokrát

na jezera modrojasném ladu

štíhlých věží bílým stínem hrát

obraz luzný Rvenického hradu.

Tam tvůj otec žil, ráj kolem tvořil:

klasů zlatem pyšníval se lán

a strom do nich větve husté nořil

ovocem jsa hojným obtěžkán,

chmel se bujně kolem týčí vinul

a kmen révy plným hroznem kynul.

Tamo šťasten, spokojen jsem žil

otce tvého sluhou jsa – víc druhem.

On ves dozor nad hradem a luhem

horlivé mé péči uložil

a mne rozmanitý úkol ten

více těchou plníval, než trudil.

Sotva zabělal se v polích den,

opouštěl jsem lože, čeleď budil,

chlévy ohledl, kde řadou stál

zástup krásných volků, čistých plemen,

těšil se, když kravkám pestrým z vemen

mléka hojný zdroj se prýštíval,

a pak za blýskavých pluhů řadou

vycházel jsem v pole. Ves ten ruch

hospodářství svou mne jímal vnadou:

těšilo mne, když se hloubný pluh

skvoucím rádlem v kyprou zemi bořil,

když se prvním oseníčkem lán

zeleným jak lehkým kmentem šňořil,

když klas hojný, chrpou promíchán,

vynášel se z půdy, žloutnul, sílil,

šeptal tichou, blahoplodnou zvěsť,

zrnek tíží hlavinku svou chýlil,

jakby vzdával pěstiteli česť.

Těšilo mne, když se v růžný květ

jabloň sadu skvostně odívala,

a pak, zevšad opřena jak děd,

plodem zardělým se usmívala.

Těšilo mne, když ryb loďka plná

blýskala se stříbrem sítě oky,

neb když pod nůžkami jehňat vlna

k zemi padala, jak sněhu vloky.

Těšilo mne též, kdy pilné včely

v malovaný oul svůj sladký plen

z libovonných květů přinášely

a když pozděj z oulu vykrojen

v míse usmíval se zlatý med

chuti božské, rozkoš na pohled.

Jaký ples hrál o dožinkách nivou,

když tam v choti sličné průvodu

otec tvůj šel s lící přívětivou

pohledět na zlatou úrodu;

když je jali do slaměných pout

a máť tvoje do rusého vlasu

s úsměvem si dala zavinout

věnec chrpy, koukole a klasů!

Nebylť otec tvůj z těch zpupných pánů,

kteří mučí tvrdým jarmem šíje

lidu chudého, jenž pro ně v lánu

potu ručeje do brázdy lije.

Nekalil jim radosť v temné pýše.

Na dožinkách jeho rok co rok

z ohromných dvou sudů proudil v číše

chmeloviny, vína jarý tok.

Ba sám k rozhovoru srdečnému

k mužům přisedal pán laskavý;

za to s láskou vzhlížejíce k němu

ze srdce mu pili na zdraví.

K tanci zvaly pod věnečkem chrpy

žneček švarných oči rozžaté

kolem lípy, jíž své lesklé srpy

zavěsily v loubí košaté;

pod ní seděl dudák šedých vlasů,

paží přitiskaje zvučný měch

s hlavou kozlí, s nížto za okrasu

stuhy vlály v barvách duhy všech.

Tak lán šuměl plesem neztenčeným,

až pak večer ženci nezbední

pod vztýčeným snopem, ověnčeným

usadili na vůz poslední

dudáka, jenž s rudou vínem lící

hlavou klesal na kvičící měch,

a kol vozu zástup hlaholící

srpy zvoně lesklých na pasech,

v tanci, výskotu a hovoru

navracel se šerem ke dvoru.

Když stín večera se v pole klad’,

ve svůj příbytek jsem spěchal rád.

K zubaté zdi hradní přichýlen

v koutě nádvoří můj domek milý

usmíval se, čistě obílen;

před ním ruce moje vykouzlily

z půdy skalní trpasličí sad

pestrých květů na vysokém stonku;

a keř vinný, v lávku roně chlad,

okno zpola halil do úponků.

Uvnitř pod pečlivou žínky dlaní

čistotou se třpytil každý kout –

po laskavém jejím uvítání

jak tu milo bylo zasednout

nad večeři chutnou za stůl prostý,

před lípovým vína pohárem

se stálými vítanými hosty:

s jasnou myslí, dobrým rozmarem.

Kterak záříval zrak dobré ženy,

když jsem milené své knihy sňal

z výklenku, kde byly uzamčeny,

a jí z bible příběh předčítal,

bratra Chelčického slova zlatá,

kroniky o dávných slavných dějích –

a když tvář se zdvihla knihou vzňatá,

stejný zápal čet’ jsem v očích jejích...

Leč tu bolestně se dotknul mne

Hospodinův prst. Má drahá žena

ku věčnému spánku položena

v chladné země lůno tajemné.

Zdálo se mi, že ves půvab smavý,

jímž mne těšila dřív tato zem,

s lesů, sadů, zlatých klasů, trávy

ulét’ na vždy s jejím úsměvem.

A když zpět mi bylo večer jíti

v domek prázdný, před nímž svadlo kvítí,

na němž usychal již vinný kmen,

v jizbičce tu prázdné jako v hrobě

na stůl čelo klad jsem v těžké mdlobě,

vzdychal, úpěl, bolem přemožen.

A tu v strastiplné srdce moje

jediná se těcha řinula

z písem zbožných posvátného zdroje;

blíže, blíž se duše vinula

ku knihám těm, nad nimiž mne časem

zábřesk jitra pozdravil svým jasem.

Když se snivá hvězda večerní

zakmitla nad vlnou jezerní,

tu jsem časem sedal v rozjímání

na zdi hradu, hledě v širý kraj.

Zvolna po horách a dolech, pláni

prostíral se noci divný taj:

dvorce, chaty unikaly zraku,

stromů obrys mizel v temném mraku,

až kraj celý podobal se jen

smutečnímu šatu obrovskému,

jenž nad mrtvou zemí rozestřen

cípy hor se vlní k nebes lemu.

Zmíralo blíž koles, podkov znění,

v dáli zvonů tklivé hlaholení

a vše kolem objal čirý klid.

Tu jsem k sobě hovoříval v duchu:

Tak zem jednou navždy zmizí sluchu,

tak ji navždy pohřeší tvůj vid.

Všechna její rozmanitá tvárnosť,

ves ten zvuk je pouhý sen a dým,

vše to lidské hemžení je marnosť,

trudný hon za cílem přeludným.

Odvrať oči od těch lichých cet,

zamkni světa blábolení sluch,

v nitro své jen ponoř sluch a hled,

kde ti sídlí nesmrtelný duch.

Tam-li nenajdeš, proč hodno býti, –

marno po tom celým světem zříti.

A tak obrátil jsem v sebe vid;

leč tam pustá prázdnota se tměla,

až tu náhlý pronikl ji svit,

jako jiskra nadpozemsky skvělá,

jako hvězda nad jitřenku krasší,

a já vnímal, jak se šíř a výš

rozněcuje, všechny stíny plaší,

vniká v nejtajnější duše skrýš,

jak ji celou plní slunným třpytem,

teplem lahodným a blaha citem,

jak i zrak mi nítí, plane s tváře –

boží milosti ta svatá záře.

Tak jsem k domácímu kráčel prahu,

a když tělo ukládal jsem k spaní,

zdálo se mé duši v tichém blahu,

jak bych v boží odpočíval dlani.

V tuto dobu tichou Rvenici

opustil jsem s otcem tvým. Jej zvaly

víra, vlasť za tiché hradu valy

v život bouřlivě se měnící.

Oné dvojici on v pomoc nesl

pádné rámě, věhlas bystré hlavy –

národ pak jej brzy povynesl

na vrch důstojenství, moci, slávy.

A jak mladý strom, jenž u kořenů

staršího se ujav, štíhlý vděk

jarou mízou rašícího kmenu

k němu vine, krásný vrcholek

svěže zelený pne vzhůru směle,

jakby převýšiti hodlal záhy

omšeného svého zploditele:

tak mu po boku, pln velké snahy,

starší bratr tvůj, náš jarý Smil,

s otcem svým již málem zápolil.

Pak jsi přibyl ty, květ opozdilý,

kdy již sprchla první vločka sněhu

v kadeř otcovu – Ach, june milý,

jak ti líčit všechnu radosť, něhu,

s jakou ve tvou kolébku se díval,

všechnu péči, skvělé naděje,

hrdé sny, jež nad tvým čílkem sníval

o slávě, v níž kdys se zaskvěje!

Kdyby viděl, jak ti supi draví,

k nimžto planul plným hněvu žárem,

jeho holoubka svým drží spárem,

v peří svého mrak jej šatí tmavý – –!

Ó, tvůj otec Husita byl pravý,

plný zanícení pro vlasť, víru,

jejich škůdců bijce nedočkavý –

skvoucí perla českých bohatýrů!

A tu hlavu krásnou s čelem smělým,

na němž trůnil věhlas, mužný vzdor,

musil spatřit mečem zkrvavělým

katu k nohám sraženu můj zor!

Ha, ten den – to jitro, plné děsu –!

Ó, že moh’ zrak nebe zářivý

tehdáž vynořit se z klína lesů

popatřit na zločin strašlivý,

spáchaný v česť bohu rouhavě,

nad nímž čas náš němou hrůzou trne

a jenž původům svým na hlavě

věčnou kletbu příštích věků shrne!

Strašné divadlo! Jak děsný sen

v paměť vrací se, hruď žalem plní:

Stojím, jezerem hlav obklopen,

jež se šumně po náměstí vlní,

z každé ulice proud vtéká nový,

plna hlav jsou domů okna, krovy.

V jitřním šeru, velebný jak stín,

chmurně shlíží z bledých nebes lemů

dvojicí svých věží slavný Týn:

jaké divadlo – žel! – chystá jemu

věrná družka, radnice ta šerá,

s níž ach! vídal s výše podnebeské

velkých dějů pásma tolikerá,

tolik pýchy, jasné slávy české!

Nyní před ní cizích žoldáků

divé davy posupně se tlačí

k lešení, jež v temném povlaku

katafalk jak ohromný se mračí.

S lavic povýšených soudci řadou

– navždy souzení svým soudem křivým –

zpupná čela chmuří za ohradou.

Mniši různobarví s okem lstivým,

s leskem vítězným na kruté líci,

krouží kol jak supi čekající

na kvas hrozný. Po straně kat mračný

opírá se o meč krvelačný.

Pacholci již stelou sukno rudé –

Slyš! teď velikého děla hřmění

úvod k děsné tragedii bude.

Z radnice již stoupá na lešení

vážný Šlik. Dech zatajil se mžikem

v prsou všech. A když tak stoupal k předu

a tvář bledou zasmušilých hledů

jitřní zlíbal svit, tu pláčem, vzlykem

dav se ozval ve prostranství širém;

však hned vpadly bubny vzteklým vírem

a trub divý vřesk. I spatřil jsem

toliko, jak kolenem se níží

v sukno rudé, k nebi s šeptem vzhlíží, –

jak meč blýská – z šíje, ruky stříká

prvního krev pravdy mučenníka.

Budovec pak vyšel s hlavou šedou,

stříbrnou si hladě bradu dlouhou,

jeho zrak se skvěl, jak nedočkavou

po koruně mučenické touhou.

Za ním v meče běsném blýskotání

Harant statný, Kaplíř věkem schřadlý,

Dvořecký a z Bílé, z Losu páni,

Černín, Konecchlumský řadou padli.

Zatím zarděly se jitrem vzňaté

domů štíty, mocné věže Týnu,

jak by odleskem té krve svaté, –

jak by studem, že tu v jejich stínu

v srdci země, slávou vždy se skvoucím,

všechny její nejvzácnější květy

zpupný vrah můž’ kosit bez odvety, –

jakby ve plamenu zloby žhoucím.

Teď tvůj otec vyšel v popravu

z radnice. – Ne, nešel; jarým skokem

po stupních se snesl, s jasným okem,

jak by spěchal v milou zábavu;

výše hrdou vzpřímiv postavu,

soudce přelet’ hledem pohrdlivým.

Rachotily bubny vírem divým,

trouby zavzněly, však jejich vřesk

nemoh’ utajit vzdor jeho skrání,

vrahů smečkou, smrtí pohrdání

a ten klidný, slunný tváře lesk.

Na chvíli stín přelet jeho čelem:

utkvělť okem pozdviženým maní

na pošmourném Týnu pozatmělém,

a tu duma snad mu letla skrání,

že chrám v smuteční se halí řasy

nad vlastí, již mrtvou pro vše časy;

však tu náhle v jarém slunce blesku

věží dvojice se rozžala,

že jak ohnivý květ na nebesku

zaskvěla se každá fiála

a zrak otcův rozjasnil se znova.

Zabělal se obnažený vaz,

nad ním zableskl se meče ráz

a v zem klesla hlava hrdinova – –

Takto skonal. Hojnosť jeho statků

rozchvátili lační ohaři – –

vem tu knihu jen, již v žaláři

pro tebe mi podal na památku;

z ní on čerpal těchy chvíle blahé, –

najdeš tam črt mnohý ruky drahé.

S rozplašeným davem věrných Čechů

s bratrem tvým jsem bloudil cizí zemí;

však on zíral stále v bolném vzdechu

v dálku na hornaté vlasti lemy,

o návratu psanců, pomstě snil,

až jsem skrytou stezkou potají

v zemi rodnou s ním se navrátil.

On teď v lesích hluchých po kraji,

kde lid zoufalý se plaše skrývá,

k válce nerovné jej sbírá směle,

plamen bojovný mu v prsa vlívá.

V kotlině tam lesní osamělé

cvičí dav. Jak staří Husité

kyje nesou, cepy pobité,

vůdci odvaha pak šeptá slepá,

že jak Žižka vrahů voje ztepá.

Marno vše! Jak harfa Israele,

zavěšená u vod Babylonu,

duše má jen zvučí stonem žele

a zrak mdlý již volá smrti clonu.““

Za své řeči s junem sedl kmet

na omšený balvan skrýše stinné.

Nyní mlčí, v rozechvělý ret

lící vrásčitou mu slza plyne.

Také jinochu se hojně lijí

slzy ze zraků, jež dlaně kryjí,

krůpěj za krůpějí na klín kane

v listy knihy, otcem odkázané.

Náhle zavzněl sadem zvonu hlas.

Povstal jun, skryl knihu do šatu

a děl starci, suše vláhu řas:

„Tento zvon mě zove k návratu;

však rci ještě, kde máť moje?“

„„V hrobě.““ Opět Václav uslzenou tvář

na okamžik schýlil v ruce obě

a pak ptal se: „Zdaž sem v brzké době

přijít můžeš zas, bys plnou zář

pod mé minulosti šerým krovem

rozlil zvěsti podrobnější slovem?“

„„Za týden sem přijdu s bratrem tvým

v tento čas a vzdychám k Hospodinu,

by tě rukou naší, milý synu,

vydral supů drápům lakotným.““

Jinoch stezkou hlouběj v sad se spouští

a kmet mizí za zdí v šípků houšti.