TRHANI.

Vy trhani, již ubíráte

se kol zářících kočárů,

zda prokletí či slzy máte

v své duše chudém poháru?

Kdy vidíte ty dívčí hlavy,

jež mizí v krajkách brusselských,

ty tváře, v nichž je úsměv smavý,

co vaše bledší jsou než sníh?...

Zda na těch malých ouškách zříte

brillantů viset krůpěje,

a pak již nic víc nevidíte,

jen samých květin závěje?...

Těch brilliantů jiskra každá

vám hruď jak dýka probodá,

vám z očí soptí sterá vražda,

když vás tak dráždí náhoda.

Vy trhani, v té děsné chvíli

co máte v rakvích ňader svých,

zda pomsta jimi vzhlíží, šílí,

jak v klecích vztek lvů zuřivých?

Či v bolesti tonete žáru,

již nestačí víc žádný kvil,

jak zjev ten duše do poháru

by roztavený kov vám vlil?

Či stud chví zapadlými ňadry,

kdy povozy ty mizí v ráz,

stud za tu bídu, za ty hadry,

jež žhavým retem líbá mráz?,

co vámi chví, ó rcete, rcete,

zda pomsta, stud, neb tichý stesk,

že vaše vpadlé oči kleté

tak srdcervoucí mají lesk.

Vy, v nichž snad dřímou Byronové

a Hugové, v továren kvil

váš uspán duch, jejž v době nové

víc nikdo k žití nevzbudil,

vy, již myšlének máte orly,

snad v duši povždy zavřené,

co hlupců dav kol planě horlí

a žvaní fraze šílené,

vy trhani, v ulicích všude

jež zřím jak živé kletby stát,

horečné vaše oči rudé

v své duši cítím stále plát!...