TRHÁNÍ LILIÍ...

V svou vyvolal nás večer tichou náruč

prosycenou tesknými náladami

a sešli jsme se v stmělém stromořadí,

jež utvořilo úkryt před hvězdami.

Nikoho víc jsme netoužili znáti

než sebe, sebe a své velké štěstí,

ohromné blaho, ptáka duhového,

jenž křídly zřídka v duše zašelestí.

A když jsme pak se vzhůru zadívali,

sypaly hvězdy květy svého světla

do našich duší, aby naše touha

v synthesi blaha nekonečně kvetla.

Zemdlený Večer ukláněl se Noci

a oba se nás při setkání ptali,

proč smutní jdem’ z bohaté zahrady své,

kde lilií jsme tolik natrhali...