TŘI

Je přece zázrak! V pratmě nekonečna

sto tisíc soustav srší, jiskří div

mhy mihotavé, smělá dráha mléčná,

zrak zmámen zírá na hieroglyf.

Náš oblak-svět (prach vírný neskutečna?)

snad už byl o let myriadu dřív,

jej vichří v modrou spirálu smršť věčna,

v tmě tana, z dáli drobný, zdá se živ.

Tím houpán realnem, slep jeho jasem

nahmatám maně pod svým chladným vlasem

zas hádanku, jež divně zve se duch.

Snad druhá ze sebe i z prvé zšílí,

hloub za vesmírným černem nezáří-li

záhada záhad, divně zvaná Bůh.