TŘI A TŘI.
Jen pět nás tam leželo v příkopu u samé cesty,
kdes v úkrytu za lesem zůstal náš prapor a pluk
a opodál za námi tichounce leží náš šestý...
On nedoběh’. Pad’ jako kámen. A zmatený tluk
jen pěti živoucích srdcí, dech pěti živoucích těl
zní za dne i noci do rachotu pušek a děl...
A tichounce leží náš šestý...
Tak za dne i noci. A pozítří na úsvitě
z nás pěti kdos v příkopu zasténal slabě a ztich’...
Jak podivný hlas! Jak ze sna když vykřikne dítě.
Hej, hoši, zda bdíte? Jen čtyři se ozvali z nich.
A pátý ten mlčel. Ruku mu na srdce kladu.
Je bledý a tich jako kamarád vzadu.
My k němu ho svalili hbitě.
Jdou oblaka němá nad prerií zelených lánů...
Tlum uštvaných ptáků teď do brázdy opodál slét’.
V zem tisknou svou živoucí hruď. A čekají smrtící ránu.
Jak nám i jim nemožno ku předu jíti ni zpět.
Jsou zmateni. Zříme, jak něžná jich tílka se chvějí.
Jsou našimi bratry. V zoufalé beznaději
k jich horkému životu soucitnou láskou planu.
Nad hlavou peklo. I země, jež životem dýše,
se chvěje jak bezmocný tvor, jejž zachvátil před smrtí děs.
A v příkopu u cesty šest tvorů spočívá tiše.
Uprostřed hranice – mateřídoušková mez.
Opodál horečných očí zrak vyhaslý do slunce civí.
Tři mrtví jsou vzadu. A napřed už jenom tři živí.
Dva cizí to světy. Znepřátelené dvě říše.
A za nocí teskných, kdy kotouče krvavých hadů
do ruda barví hvězdnaté oblohy třpyt,
k nám hovoří příšerné úsměvy tří mrtvých ležících vzadu.
Říš nicoty láká tři živé, jimž nechce, ó nechce se jít.
„Nu, na kom je řada?“ – Dlaň mrazívá ku srdci sahá.
„Jsme tři proti třem!“ – Rozkošná rovnováha.
Kdo s koho? Kdo přijde k nám sesílit tu naší zamlklou řadu?
Tak volají, vábí a prosí, a bitevní vřavou
hlas jejich k nám proniká střely jak smrtící svist.
Mé srdce je šílené. S láskou ku životu dravou
v hlubinách jeho se probouzí nenávist.
To nenávist hrůzná k těm studeným svůdníkům vzadu
a láska má šílená... S modlitbou rty svoje kladu
na vonící zemi – milenku usměvavou.
Ó sladký ty genie všeho, co roste a dýchá,
co květů jsi za jitra zplodil a večer je smrti dal v plen,
slyš prosbu mou smělou – hle, odvahy mladistvé pýcha
je zlomena. V troskách tu leží můj vypiatý sen.
Za okamžik bytí dám vidiny duše své sladké
a spasení věčné za žití jepice krátké –
za jeden, jediný den!
Za jediný den. Má touha ho u věčnost vzklene
a v tisíce úrodných dnů co vteřiny rozdělí,
a v tisíce růžových jiter, večery vyzlacené
posledním paprskem slunce a prvními pocely,
své mladosti ubledlým snům, jež srdce mé z vděčnosti hostí,
dám tělo a vášnivou krev horoucí přítomnosti
a v štěstí rozkoší žitých vtělím své sensace sněné.
Čas plyne a plyne. A tré živých u předu leží
dny, měsíce, roky a věky snad – kdož to ví?
Smrt v lůžku spí živých. V mateřídoušky pach svěží
tři mrtvých tam vzadu dech mísí se morový...
A když se noc ztiší, tu slyšíme vábení známé:
„My čekáme. Pojďte.“ – „Dnes nikoli. Vytrváme.“
„Táž náhoda, která vás zabila, životy naše dnes střeží.“
Pak hnali jsme útokem. Jaký to tanec byl divý,
když prapor náš vypad’ a strhl nás tři živé vpřed.
Boj krvavý vzplanul. Však osud byl milostivý...
a my tří se vrátili. K druhým třem přišli jsme zpět.
Zde leží tak ještě. Zřím v tváři jim výčitku tklivou,
rty zčernalé křiví se v grimasu lítostivou:
Kdo s koho? Vy zvítězili jste, vy živí...!